31. prosince 2016

Secretum secretorum a Roger Bacon

Který aristotelský text patřil ve středověku k těm nejoblíbenějším? Nejsou to logické spisy jako Kategorie či O vyjadřování, které dohromady tvoří Organon a z nichž každý se dochoval skoro ve 300 rukopisech. Není to ani konvolut O živočiších, spis O vzniku a zániku či O nebi, z nichž každý se dochoval ve více než 300 rukopisech. Není to ani Etika Níkomachova s více než 360 rukopisy, ba ani Metafyzika s více než 410 rukopisy. Prvenství nedrží ani Fyzika s více než 440 rukopisy, ba ani spis O duši s více než 470 rukopisy. (Pro počty rkp. viz Dod, 1982, s. 74-79.)

Největší aristotelský blockbuster ve skutečnosti nenapsal Aristotelés. Jedná se o totiž o bizarní encyklopedii arabského původu plnou lékařských rad a tajných nauk, která se tváří jako dopis Aristotela Alexandrovi Makedonského a která ve středověku nesla příznačný název Secretum secretorum čili Tajemství všech tajemství. Latinský překlad spisu či jeho částí se dochoval ve více než 500 rukopisech! Spis navíc byl už během 13. století přeložen do hebrejštiny, kastilštiny, holandštiny či provensálštiny a později do angličtiny, francouzštiny a dokonce staročeštiny – a byl čten nejen na univerzitách, ale i v klášterech a dokonce na šlechtických dvorech.

Arabská předloha textu vznikla někdy během 10. stol., do latiny byla nejprve přeložena část obsahující lékařské rady, a to Janem Španělským někdy mezi lety 1135 a 1150; kompletně pak až zhruba o sto let později péčí Filipa z Tripolisu. Text stylizovaný jako dopis, který údajně  stárnoucí Aristotelés posílá svému žáku Alexandru, lze přiřadit k žánru tzv. knížecích zrcadel (obsahuje rady panovníkovi stran umění vládnout i morálky); nachází se v něm však také lékařská část, která někdy kolovala samostatně a je svého druhu radami ke správné životosprávě (regimen sanitatis). (Dietetické pasáže rozebírá Adamson, 1995, s. 50-56.) Kromě toho zde lze nalézt i filosofii přírody.
Iluminace z anglického rukopisu Secreta (Londýn, British Library, Add MS 47680, fol. 57v):
dva muži s jablečnými čepicemi jsou lékaři, kteří udílejí králi rady,
zatímco klečící muž mu nabízí dietní rybu. Tento kodex vznikl na poč. 14. stol.
a byl věnován anglického králi Edwardovi III.

Spisem Secretum secretorum nebyl fascinován nikdo menší než slavný anglický učenec Roger Bacon. Se spisem se seznámil zřejmě někdy v 50. letech 13. stol., tj. v době, kdy již nepůsobil jako učitel aristotelských přírodovědných spisů na pařížské artistické fakultě, ale jako učenec "na volné noze" zabývající se obskurními alchymistickými, astrologických, optickými či lékařskými texty a utrácející dědictví za tajné knihy, optické nástroje, astronomické tabulky apod. (Viz slavná autobiografická zmínka z Opus tertium, c. 17, ed. Brewer, 59.) Na Baconovo myšlení měl spis zřejmě velký vliv. Někteří badatelé (jako např. Easton) spatřují v tomto spisu katalyzátor, který měl zásadní roli při přeměně Bacona z tradičního aristotelského komentátora v entuziastického učence usilujícího o obrodu křesťanské vzdělanosti, v níž má studium přírodních věd sloužit v obraně křesťanstva před Antikristem. (Easton se pokouší vykládat celou Baconovu koncepci reformy vzdělávání jako rozpracování jednotlivých témat Secreta – viz Easton, 1952, s. 24, 78-82, 108; Williams, 1997, s. 369-372 souhlasí s důležitou rolí Secreta v Baconově myšlení, ale střízlivěji poznamenává, že nelze všechno vysvětlovat pouze tímto jedním vlivem; zvlášť pokud zohledníme obrovskou šíři literatury, kterou Bacon četl.)

O tom, že si spisu velmi vážil, ostatně svědčí i to, že Bacon připravil jeho edici. Porovnal celkem 4 rukopisy Secreta a původních deset knih přerozdělil do čtyř částí (v Baconově dělení první část pojednává o vládnutí a mravech králů, druhá shrnuje rady pro zachování zdraví, třetí představuje divy přírody a věd, a čtvrtá je věnována fyziognomii – vysvětluje se zde, jak si mají králové vybírat přátele a rádce na základě jejich tělesných rysů). Bacon také sepsal spisek sloužící jako úvod k dílu – Tractatus brevis et utilis ad declarandum quedam obscure dicta in libro Secreti Secretorum Aristotilis, který pojednává především o záležitostech astrologických a má sloužit urozenému čtenáři k lepšímu pochopení kapitol o flebotomii, při jejímž provádění je třeba vzít v úvahu stav ovzduší a postavení planet (Secr. II, 30), a talismanech (Secr. III, 23). Do záhlaví každé kapitoly pak Bacon umístil stručné shrnutí a opatřil text množstvím glos – ať už filologických, které podávají různočtení nebo vysvětlují významy arabských termínů, či věcných komentářů k tématům, které Bacona zvláště zajímaly. Svou edicí chtěl spis patrně učinit přístupným i univerzitně nevzdělanému čtenáři – není vyloučeno, že stejně jako Aristotelés údajně tento spis věnoval Alexandrovi, chtěl jej Bacon věnovat přímo anglickému králi. (Williams, 1997, s. 380 se domnívá, že se mohlo jednat o krále Jinřicha III. nebo jeho syna Edwarda I. Podrobněji k Baconově práci na této edici viz ibid., s. 378-388; podle Williamse  se sice nejedná o edici kritickou, ale stále edici víceméně spolehlivou – a až do dnešních dní jednu z nejlepších, které máme k dispozici. Baconova edice včetně jeho úvodu a glos vyšla jako pátý svazek jeho Opera hactenus inedita – viz literatura níže).

Jedním z témat spisu, které Bacona obzvláště zajímaly, byla medicína (ve svém drobném spisku De erroribus medicorum, v němž kritizuje dobové lékaře a na jehož překladu jsem před pár lety pracoval, odkazuje na Secretum celkem devětkrát – po Avicennově Kánonu se tedy jedná o nejcitovanější text v rámci tohoto spisu.) Jednak odkazuje na různé léčivé látky (např. rebarboru, jejíž blahodárné účinky prý poznal na vlastním těle), jednak se dovolává autority tohoto spisu, aby podpořil tezi, že by lékaři měli brát v úvahu vliv nebes a používat metod praktické alchymie. Zaujat byl zřejmě lékem, který je v Secretu nazván "neocenitelná sláva" (gloria inestimabilis). Pseudo-Aristotelés popisuje velice podrobně obtížnou výrobu tohoto léku (viz Secr. II, 28). Bacon k tomuto místu připojuje obsáhlejší glosu (OHI V, 105): je prý těžké porozumět všem arabským termínům v uvedeném receptu, zájemce o tento všelék musí být velmi bohatý (suroviny jsou stěží dostupné a navíc velmi drahé a je třeba si najmout ty nejmoudřejší lékaře a nejzkušenější lékárníky); Bacon dále uvádí, že na vlastní oči viděl, jak tento lék vyléčil druhého nejmocnějšího muže Francie z těžkých chorob (zřejmě Alfonsa z Poitiers – viz Williams, 1997, s. 386-387).

Jak bylo zmíněno v předchozím příspěvku, vlivem Secreta secretorum v českém prostředí se v současnosti zabývá Pavlína Cermanová (viz např. Cermanová, 2013). Přítomnost Baconovy edice na českém území se zatím dokázat nepodařilo.

LITERATURA

  • Pseudo-ARISTOTELÉS. Secretum Secretorum cum glossis et notulis fratris Rogeri. In: Opera hactenus inedita Rogeri Baconi, sv. 5. Ed. R. Steele. Oxford: Clarendon Press, 1920, s. 25-172. [= Secr.]
  • ROGER BACON. Opus tertium. In: Fr. Rogeri Bacon Opera quaedam hactenus inedita. Ed. J. S. Brewer. London: Longman, Green, Longman & Roberts, 1859, s. 3-310.
  • ROGER BACON. Tractatus brevis et utilis ad declarandum quedam obscure dicta in libro Secreti Secretorum Aristotilis. In: Opera hactenus inedita Rogeri Baconi, sv. 5. Ed. R. Steele. Oxford: Clarendon Press, 1920, s. 1-24.
  • ADAMSON, M. W. Medieval Dietetics. Food and Drink in Regimen Sanitatis Literature from 800 to 1400. Frankfurt am Main: Peter Lang, 1995.
  • CERMANOVÁ, P. Moc vědění: pseudo-aristotelské Secretum secretorum ve středověkých Čechách. Studia Mediaevalia Bohemica. 2013, roč. 5, č. 2, s. 179-213.
  • DOD, B. G. Aristoteles Latinus. In: KRETZMANN, N.; KENNY, A.; PINBORG, J.; STUMP, E. (eds.). Cambridge History of Later Medieval Philosophy. From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100-1600. Cambridge: Cambridge University Press, 1982, s. 45-79.
  • EASTON, S. C. Roger Bacon and his Search for a Universal Science. A Reconsideration of the Life and Work of Roger Bacon in the Light of His Own Stated Purposes. New York: Russell & Russell, 1952.
  • WILLIAMS, S. J. Roger Bacon and the Secret of Secrets. In: HACKETT, J. (ed.). Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays. Leiden: Brill, 1997, s. 365-393.

Svobodná umění ve středověké Praze

Počátkem prosince se v Praze konala konference Studying the Arts in Medieval Bohemia: Production, Reception and Transmission of Knowledge at the Arts Faculty of Prague University in the Middle Ages, kterou pořádal dr. Ota Pavlíček z Filosofického ústavu AV ČR. Zároveň se jednalo o druhé výroční setkání Societas artistarum (loňské setkání se uskutečnilo v lednu 2015 v Londýně) a na konferenci byla přítomna i prezidentka společnosti Olga Weijers z pařížského IHRT CNRS.

Jak napovídá již název konference, tématem byla svobodná umění a filosofie, nakolik byla pěstována ve středověkých českých zemích, zvláště na univerzitě v Praze ve 14. a 15. století. Na konferenci vystoupili badatelé především ze střední Evropy (Česko a Polsko), ale i z Finska, Itálie či Švýcarska. Zazněly následující příspěvky (viz také plakát konference):

[Čtvrtek 8. prosince:]
  • Luigi Campi (Milano): Anti-eternalism at the Prague Faculty of Arts in the Wake of Wyclif: Notes in the margins of Matěj of Knín’s Quodlibet (1409)
  • Lukáš Lička (Ostrava): Optics at the Prague Faculty of Arts in the Middle Ages: The Case of John of Borotin
  • Olivier Ribordy (Fribourg): Disputes métaphysiques autour de la matière à Prague et Salamanque. Impacts des thèses wyclifiennes sur les débats scolastiques
  • Miroslav Hanke (Praha) & Ota Pavlíček (Praha): Jerome of Prague’s Argumenta Sophistica: Towards a New Critical Edition
  • Petra Mutlová (Brno): The Dresden School at Prague University: Texts and Their Authors
  • Annemieke Verboon (Helsinki): Teaching Sense-cognition from a Prague Manual in Leipzig University
  • Barbora Kocánová (Praha): Who Cares about Weather? Weather Forecasting of Medieval Czech Scholars
  • Alena Hadravová (Praha): Two newly identified copies of the so called Vatican Mythographer II in Latin manuscripts of Czech provenience
[Pátek 9. prosince:]
  • Krystyna Krauze-Błachowicz (Warsaw): A Prague Thread in the History of Speculative Grammar in the 15th Century Cracow?
  • Pavlína Cermanová (Praha): The Prague Scholastic Career of Secretum secretorum
  • Pavel Blažek (Praha) & Pavlína Cermanová (Praha): Two anonymous commentaries on the Secretum secretorum and on De pomo. Preliminary remarks on the Ms. Prague, KNM XIII F 8
  • Maciej Stanek (Warsaw): Remarks on the Problem of Universalia Realia in Cracow and Prague at the Turn of the 15th Century
  • Jiří Petrášek (Praha): Darf ein ungerechter Mensch die bona temporalia tatsächlich besitzen? Eine Quästion des Gallus von Neumark (Havel z Úterého) und seine Position im Hus Quodlibet aus dem Jahr 1411
  • Monika Mansfeld (Katowice): Prolegomena to a Study of John’s of Münsterberg Commentary on the Metaphysics
  • Pavel Blažek (Praha): Studying Aristotle in mid-fifteenth century Prague: Alexander of Trebovia’s collection of Aristotle commentaries (1449)
  • Hana Šedinová (Praha): Ut dicit Aristoteles: Gli enigmatici nomi di animali nel Glossario di Claretus e la loro origine nella traduzione araba e latina degli scritti zoologici di Aristotele
  • Milan Žonca (Praha): Greek Wisdom in Jerusalem: Medieval Jewish Encounters with Aristotelian Texts in and Around Prague
Jak vidno, na konferenci zazněla pestrá směsice příspěvků, které zmapovaly činnost učenců na pražské artistické fakultě i mimo ni. Některé příspěvky se zaměřily na jednotlivá artes či filosofické disciplíny – např. na logiku (Hanke & Pavlíček, Stanek), tradici spekulativní gramatiky (Krauze-Błachowicz, Mutlová), metafyziku (Campi, Ribordy, Stanek, Mansfeld), ale i na meteorologii (Kocánová), optiku a filosofickou psychologii (Lička, Verboon) či zoologii (Šedinová). Jiné příspěvky zkoumaly spíše přenos textů a jejich historický vliv v pražském prostředí i mimo něj – zmíněna byla tzv. drážďanská škola (Mutlová), vliv pražských učenců na univerzitách v Krakově (Krauze-Błachowicz, Stanek) či Lipsku (Verboon, Mansfeld), ale i v českých zemích vzniklé komentáře k Aristotelovým i pseudo-aristotelským spisům (Blažek, Cermanová, Mansfeld). Několik příspěvků také zkoumalo pražské kvodlibetní disputace (Campi, Lička, Petrášek).

Několik poznámek k některým příspěvkům:
  • Campi: na pražský anti-eternalismus (= odmítnutí aristotelské teze, že svět je věčný) měl zásadní vliv Wyclif
    • podle Husa je platónský a Wyclifův pohled bližší křesťanské věrouce než ten aristotelský, Aristotelův pohled je naopak věroučně problematický a filosoficky sporný – jak je schopen posoudit každý student artes
    • některé pasáže z Husa přejímá Matěj Knín v questio principalis svého kvodlibetu
  • Pavlíček + Hanke: nedávná Šmahelova edice Jeronýmova spisu Argumenta Sophistica patrně špatně dešifruje některé argumenty
  • Mutlová: silný vliv spekulativní gramatiky v Praze: 12 komentářů ke spisu Grammatica speculativa Tomáše z Erfurtu je pražského původu
  • Verboon: Petr z Drážďan působící v Praze sepsal učebnici přírodní filosofie Parvulus philosophiae naturalis, která byla velice populární v 15. stol. (celkem dochováno kolem 80 rukopisů!)
    • text obsahuje pouze velmi základní nauku, obvyklý postup učitele vyučujícího danou látku byl mít při ruce příručku Parvulus a rozvíjet jednotlivé teze
    • rukopis Würzburg m.ch.f. 118 (viz katalog) obsahuje zajímavá schémata kognitivních mohutností – nepříliš vábná figura mužské hlavy zobrazuje vnější smysly, vnitřní smysly jsou lokalizovány do mozku, jednotlivé schopnosti intelektu jsou zobrazeny jako kruhy vznášející se nad hlavou, jelikož intelekt je imateriální mohutnost
  • Kocánová: některé rukopisy obsahující texty k předpovídání počasí vznikly v Krakowě, dnes jsou ale uloženy v Praze (např. III.C.2, VI.F.7 či I.G.6)
  • Hadravová: v Praze objevila dva opisy tzv. Vatikánského mytografa (v rkp. IX.C.3 bylo matoucí, že text je v incipitu i kolofónu označen jako Fulgentiův)
  • Krauze-Błachowicz: spekulativní gramatika byla velmi populární na přelomu 14. a 15. stol. v Krakowě i Praze
    • báseň Massa gramaticae v řeči vázané pojednává o syntaxi na základě Tomáše z Erfurtu
    • báseň patrně nevznikla v Praze, ale minimálně zde byla používána při výuce (rkp. KMK M.84 – viz katalog)
  • Cermanová: Secretum secretorum bylo v českém prostředí velmi oblíbené – v českých knihovnách se dochovalo více než 30 kopií latinského textu, německé překlady a dokonce i jeden překlad staročeský
    • Secretum bylo používáno v mnišském prostředí (hl. lékařské rady a dietetika) i mezi univerzitními učenci (hl. pasáže o lékařské teorii a fyziognomii)
    • ozvěny Secreta se objevují už koncem 13. stol. za vlády Václava II., dále u dvorních lékařů (Havla ze Strahova či Albíka z Uničova)
    • v rkp. V.G.25 (viz Manuscriptorium; od fol. 287r?) se dochovalo excerptum adresované Zikmundovi Lucemburskému, které zmiňuje škodlivost koitu a nadměrného pití vína
    • → o Secretu secretorum více v následujícím příspěvku
  • Blažek: co se týče pražských komentářů k Aristotelovi, v 1. pol. 15. stol. vznikaly hlavně komentáře k logice a přírodní filosofii, částečně byly modelovány podle Buridana
    • zhruba od 50. let narůstá vliv Jana Versora, jehož komentáře 3 čeští studenti opsali v Paříži a dopravili do Prahy, kde měly ohromný úspěch
    • zhruba od 70. let 15. stol. lze sledovat úpadek aristotelských studií v českých zemích – nevznikají nové komentáře, pouze se používají staré
Víceméně všechny konferenční příspěvky se opíraly o rukopisný materiál a přinášely tak nové a originální poznatky o nejstarším období české filosofie. Z konference by měl vyjít sborník v nakladatelství Brepols.

28. listopadu 2016

Porod císařským řezem ve středověkých Čechách?

Před několika měsíci přinesla česká média zprávu o výzkumu na poli dějin středověké medicíny. Vyznění článků bylo bombastické: císařský řez – porodní metoda, kterou lze v problematických případech zvýšit pravděpodobnost přežití dítěte i matky a která byla až do 19. stol. velmi problematická (úmrtnost matek až 90%) – byl údajně proveden již ve středověkých Čechách. Česká televize mluví o českém objevu, který "přepisuje dějiny lékařské vědy" a prohlašuje, že "v době vlády Lucemburků ... se totiž povedl úspěšný porod císařským řezem". Článek na Aktuálně.cz je pak střízlivější a spíše tlumočí závěry vlastního odborného článku.

Samotný článek vyšel v časopise Česká gynekologie a jeho autory jsou historik Václav Drška, historička lékařství Milada Říhová a porodník a anesteziolog Antonín Pařízek – viz (Pařízek et al., 2016). Článek už svým názvem ("Praha, místo kde byl proveden první císařský řez, kdy přežila současně matka i dítě?") evokuje možnost zásadního objevu, přesto ale svou formulací naznačuje, že se pohybuje na tenkém ledě dohadů. Popisuje porod Betrice Bourbonské (druhé manželky Jana Lucemburského), která zřejmě při porodu omdlela, lékaři ji považovali za mrtvou a vyřízli plod z jejího těla, avšak nastalá bolest ji přivedla zpět k vědomí. (Rekonstrukce takové podoby událostí je postavena jen na nepřímých důkazech jako jsou zmínky v dopisech a kronikách a je tedy sice možná, nikoliv však jistá.) Takto narozené dítě se dožilo dospělosti a jako Václav, vévoda lucemburský, se tento nevlastní bratr Karla IV. stal dědicem frankofonní části lucemburského panství, básníkem a podporovatelem umění. I matka Beatrice porod přežila.

O článku se doslechla i přední světová znalkyně dějin středověkého lékařství, gynekologie a porodnictví Monica H. Green, která se k této věci vyjadřuje na Academia.edu. Překládá seznam celkem 26 odborných studií a knih, které se zabývají problematickou císařského řezu ve středověku a z nichž většinu, jak poznamenává, Pařízek et al. překvapivě vůbec necitují. Už jen na základě tohoto seznamu literatury se zdá, že "objev" českých badatelů není zase tak převratný.

Císařský řez – či spíše sectio in mortua.
Iluminace již ze 13. stol. z kodexu obsahujícího Avicennův Kánon lékařství.
(Besançon, Bibliothèque municipale, MS 457, fol. 260v )

Zřejmě je také vhodné zohlednit tezi, kterou Green překládá již ve své starší monografii Making Women's Medicine Masculine: nazývat tento konkrétní středověký porodnický úkon "císařským řezem" je nevhodné. Císařský řez je lékařský zákrok, jehož cílem je přivést na svět dítě a udržet při životě matku. Středověká praxe je podle Green spíše sectio in mortua (dosl. "rozříznutí mrtvé ženy"). Nenarozené dítě je chirurgicky vyňato z těla zesnulé matky z náboženských důvodů – aby mohlo být pokřtěno. (Green, 2008, s. 103-104) Případ popisovaný Pařízkem et al. je tedy zřejmě spíše jen náhodou – situací, kdy Beatrice byla již považována za mrtvou a proto se přikročilo k chirurgickému vynětí dítěte. To, že matka nakonec přežila, nebylo záměrem lékařů (a zřejmě to nijak nesvědčí o úrovni lékařské vědy v lucemburských Čechách, na který odkazuje publicistika), ale spíše šťastnou náhodou (k podobnému dochází ostatně i Pařízek et al., 2016, s. 311-312). Mluvit zde tedy o "císařském řezu" a zásadním objevu je tedy minimálně zavádějící.

LITERATURA

  • GREEN, M. H. Making Women's Medicine Masculine: The Rise of Male Authority in Pre-Modern Gynaecology. Oxford: Oxford University Press, 2008.
  • PAŘÍZEK, A.; DRŠKA, V.; ŘÍHOVÁ, M. Praha, místo kde byl proveden první císařský řez, kdy přežila současně matka i dítě? Česká gynekologie. 2016, roč. 81, č. 4, s. 304–313.

17. listopadu 2016

Optika a pražské kvodlibety: několik poznámek

Před dvěma lety jsem zde zmiňoval (9. 9. 2014), že historikové dosud nevěnovali dostatek pozornosti otázce, nakolik byla na středověké pražské univerzitě známa a pěstována středověká optika (perspectiva). Poukazoval jsem tehdy na několik rukopisů Peckhama a Bacona uložených dnes v pražských knihovnách a na fakt, že několik kvestií, o nichž se disputovalo na Husově kvodlibetu v r. 1411, bylo věnováno právě optickým tématům. V posledních týdnech mám konečně příležitost se tímto témat zabývat o něco podrobněji – rád bych o něm něco pronesl na konferenci Studying the Arts in Medieval Bohemia, kterou pořádá počátkem prosince v Praze dr. Ota Pavlíček (viz program).

Ukazuje se, že pražské kvodlibetní disputace, pořádané na artistické fakultě na přelomu 14. a 15. století (resp. příručky kvodlibetářů, kteří tyto disputace pořádali), mohou být v dané problematice cenným pramenem.

Předně je třeba poznamenat, že pražské kvodlibetní disputace se od těch klasických zásadně liší. (Viz např. Kejř, 1971, s. 23-41.):

  • Klasický kvodlibet (přelom 13. a 14. stol.) byl theologický: mistr theologie předstoupil před skupinu učenců, ti mu mohli předložit libovolnou otázku (dosl. "cokoliv" – quodlibet), on zaujal stanovisko a hájil jej. V určitém časovém odstupu pak následovala determinatio – daný učenec znovu promyslel všechny otázky a sepsal pečlivější zdůvodnění svého postoje, následně jej pak přednášel. Determinace se pak stala základem literárního zpracování kvodlibetu. (Ke klasickému kvodlibetu viz např. nově Hamesse, 2016.)
  • Oproti tomu dochované pražské kvodlibety (přelom 14. a 15. stol.) se konaly na artistické fakultě. Odlišná je rovněž role kvodlibetáře: zatímco v klasickém kvodlibetu je to především on, komu jsou kladeny otázky a kdo má zaujímat stanovisko a hájit jej, při pražských disputacích je to quodlibetarius, kdo klade otázky, a to postupně každému z mistrů artistické fakulty. Když mistr-respondent zaujme nějaké stanovisko a obhájí jej, začne mu jej kvodlibetář zpochybňovat protiargumenty.
  • Pražský kvodlibetář tedy musí dopředu nejen vymyslet několik desítek otázek a přiřadit je všem jednotlivým mistrům fakulty (a to tak, aby zohlednil jejich obor a specializaci), ale také mít k dispozici argumenty pro obě možné odpovědi – tj. počítat s jak s tím, že tázaný mistr bude danou kvestii zodpovídat kladně, tak s tím, že zvolí naopak zápornou odpověď. Kvodlibetář si proto musel dopředu připravit velké množství argumentů k problémům z široké škály disciplín – ty obvykle sepsal do příručky, kterou měl při disputaci k dispozici. Je zajímavé, že těchto příruček (resp. jejich opisů) se nám dochovalo nezanedbatelné množství (většina z nich je dnes uložena v Praze, některé v Lipsku a jedna v německém Stralsundu).

Z období mezi r. 1391 (kdy byla novelizována fakultní statutární nařízení ohledně kvodlibetních disputací) a vypuknutím husitských válek, je alespoň jménem známo celkem 14 kvodlibetářů – Jindřich z Ribenic (Henricus de Ribenitz, 1394?), Nicolaus Magni de Jawor (1395), Henricus de Homberg (1396), Matěj z Lehnice (Matthias de Legnitz, 1399?), Henricus de St. Gallen (1398), Johannes Arsen de Langenfeld (1400?), Stephanus de Colonia (1401), Johannes Hübner (1404), Andreas de Broda (1405?), Matěj z Knína (1409), Jan Hus (1411), Michal z Malenic (1412), Šimon z Tišnova (1416) a Prokop z Kladrub (1417). Z těchto 14 případů se pouze od sedmi kvodlibetářů dochovaly jejich kvodlibetní příručky s jednotlivými kvestiemi – jmenovitě: Ribenic, Lehnice, Arsen, Knín, Hus, Tišnov, Kladrub. (Podrobný seznam včetně pramenů a literatury k jednotlivým kvodlibetům přináší Šmahel, 2016, s. 339-342.)

Jelikož v literatuře lze nalézt soupisy jednotlivých kvestií ze všech dochovaný kvodlibetů, není složité odhalit, že takřka na každém kvodlibetu byla mistrům-respondentům předložena alespoň jedna kvestie s optickým tématem. Celkově jsem jich dosud identifikoval 13 optických kvestií:
  • kvodlibet Jindřicha z Rybenic
    • q. 48: Utrum radius visualis frangatur in occursu medii rarioris seu densioris
  • kvodlibet Matěje z Lehnice
    • q. 85: Utrum visio facta sub piramide radiosa fiat extra mittendo vel recipiendo
  • kvodlibet Matěje z Knína
    • q. 37: Utrum species qualitatum per se sensibilium existat in medio realiter et subiective
    • q. 72 (73): Utrum demonstrabile est yridem tantum tricolorem peryferiam circuli apparere
    • q. 114 (116): Utrum visio facta sub piramide radiosa fiat intus suscipiendo vel extramittendo
    • q. 137 (140): Utrum multiplicacio luminis per medium uniforme sit uniformiter difformis
  • kvodlibet Jana Husa
    • q. 28: Utrum oculus, existens luminosus intrinsece, sit coloratus
    • q. 52: Utrum necesse est in omni illuminacione naturali lumen multiplicari et radios reflecti 
    • q. 56: Utrum sensaciones fiunt per extramissiones virtutum ab organis sensitivis
  • kvodlibet Šimona z Tišnova
    • q. 46: Utrum oculus ex quatuor tunicis et tribus humoribus compositus pro visione sine fallacia exigit remocionem, opposicionem, lucem proporcionalem, quantitatem medii, dyafaneitatem, corporis densitatem, tempus ac sui ipsius sanitatem
  • kvodlibet Prokopa z Kladrub
    • q. 28 (29): Utrum lumen sit actus dyaphani manens idem in numero per tempus in ipso medio subiective
    • q. 36 (37): Utrum forme sive ymagines apparentes in speculis videantur per inpressionem factam in ipsis
    • q. 63 (65): Utrum omnem visionem sensualem necesse est partim extramittendo fieri partim autem intus suscipiendo

S výjimkou Husovy příručky jsou všechny kvodlibety dochovány pouze ve středověkých kodexech, takže se poslední týdny prokousávám více či méně čitelnými latinskými rukopisy. Zatím jsem došel k určitým dílčím poznatkům, které zde mohu naznačit a které určitě podrobněji zpracuji v nějakém budoucím textu:
  • Jindřich z Ribenic se ve své kvestii (v jejímž názvu je třeba číst "frangatur" a nikoliv "fungatur", jak se domnívá Šmahel, 2016, s. 345 ve svém soupisu kvestií daného kvodlibetu) zabývá problematikou refrakce, k níž dochází při průchodu paprsku mezi prostředími o různé optické hustotě. Jedním z důkazů, že k refrakci dochází, jsou podle něj tzv. halové jevy. Cituje takřka výhradně Peckhama a jeho Perspectivu communis (jejíž zvládnutí mimochodem v Praze patřilo k požadavkům k magisterskému titulu).
  • Husova kvestie 56 o extramisi je jedinou z uvedených kvestií, u nichž se dochovala nejen kvodlibetářova příprava, ale i písemné vypracování kvestie, které při kvodlibetních disputacích pronášel mistr-respondent. V tomto případě vytvořil tzv. positio mistr Jan z Borotína – dochovala se v jediném rukopise (navíc nepříliš dobře čitelném) a na její edici rovněž pracuji.
    • Zdá se, že ve sporu mezi intromisí a extramisí zastával Borotín typickou perspektivistickou pozici, která rámcově počítá s intromisí species (kauzálního účinku a zároveň podobnosti předmětu) do oka, ale zároveň uchovává určité drobné prvky extramise. Podobně jako Bacon či Peckham i Borotín tvrdil, že aby došlo k vnímání, musí být v oku recipována species vnějšího předmětu; zároveň však z oka vycházejí také species, které "zušlechťují" okolní prostředí a umožňují species předmětu, aby vstoupila do oka. (Na příkladu Bacona viz např. Lička, 2016.)
    • Při obhajobě této pozice se Borotín odvolává opět na Peckhama. Obecně ale často cituje také oftalmologické texty (např. De oculis Konstantina Afričana či Galénovo De interioribus), což naznačuje jeho zájem o lékařství, které ostatně později vystudoval.
Borotín přiznává určitou roli extramisi, inspirován Janem Peckhamem
(Praha, Národní knihovna, MS X.H.18, fol. 61r)

  • V přípravě Šimona z Tišnova ke kvestii 46 se prokazuje – minimálně z textů, které jsou dosud prozkoumal – nejvyšší  znalost dobové optiky. Nejenže už samotné zadání kvestie shrnuje perspektivistickou nauku o 8 podmínkách, které musejí být naplněny, pokud má být percepční akt věrohodný, ale i citace optických autorit je u Tišnova úctyhodná. Pracovní transkripce přípravy, kterou jsem pořídil, odhaluje, že na ploše necelých 5 rukopisných stran se vyskytuje celkem 31 odkazů na tradiční optické autority (často se jedná o velmi přesné odkazy na konkrétní kapitoly či propozice). Nejčastěji je citován Peckham a Alhacen, objeví se ale i odkaz na Al-Kindího, který se jinak od 13. stol. mezi latinskými učenci objevuje málokdy. Tišnovovy odkazy jsou natolik přesné, že se vnucuje otázky, zda je autorem přípravy opravdu on...
Tišnov (?) bez zaváhání prokazuje znalost Al-Kindího De aspectibus...
Nebo danou pozici zná díky četbě Baconovy Perspectivy?
(Praha, Národní knihovna, MS V.C.42, fol. 133r)

Celkově lze předběžně uzavřít, že optika byla na pražské univerzitě nejen předmětem přednášek pro bakaláře usilující o mistrovský gradus, ale rovněž disciplínou, jejíž znalost byla mezi mistry artes relativně rozšířena. Důkazem je, že jim nečinilo problém o ní veřejně disputovat při výročních kvodlibetech – a často (zřejmě) poučeným, netriviálním způsobem.

Aktualizace: Téma jsem shrnul v rozsáhlé studii, ke které je připojena také edice Borotínovy kvestie a která je dostupná v režimu Open Access:
  • LIČKA, L. Studying and Discussing Optics at the Prague Faculty of Arts: Optical Topics and Authorities in Prague Quodlibets and John of Borotín’s Quaestio on Extramission. In: PAVLÍČEK, O. (ed.). Studying the Arts in Late Medieval Bohemia. Turnhout: Brepols, 2021, s. 251–303. (Open Access: https://doi.org/10.1484/M.SA-EB.5.122641)

LITERATURA
  • HAMESSE, J. Theological Quaestiones Quodlibetales. In: SCHABEL, Ch. (ed.). Theological Quodlibeta in the Middle Ages. The Thirteenth Century. Leiden – Boston: Brill, 2006, s. 17–48.
  • KEJŘ, J. Kvodlibetní disputace na pražské univerzitě. Praha: Universita Karlova, 1971. 
  • LIČKA, L. Vnímání, kauzalita a pozornost: Roger Bacon a Petr Olivi. Studia Neoaristotelica. 2016, roč. 13 / S. B. 1, č. 1 (v tisku).
  • ŠMAHEL, F. Alma mater Pragensis: Studie k počátkům Univerzity Karlovy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2016.

22. srpna 2016

Konference o vnímání – program a abstrakty

Počátkem března jsem zde zmiňoval, že v říjnu tohoto roku budeme v Ostravě s doc. Markem Otiskem a doc. Danielem Heiderem pořádat dvoudenní konferenci věnovanou problematice smyslového vnímání v dějinách filosofie od středověku po novověk. Konference se bude – pod názvem Issues of Perception between Medieval and Early Modern Philosophy – konat 6. a 7. října.
V těchto dnech konference dostává jasnější obrysy, jelikož jsme právě sestavili program. Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis mezi mezinárodní a tuzemskou konferencí: první den bude věnován anglickým příspěvkům, druhý den českým (a slovenským).


Vnímání ve službách vědy:
pozorování hvězd ve 12. století
(rukopis vznikl v opatství Mont Saint-Michel,
dnes je uložen ve Scriptorial d’Avranches
– MS 235, fol. 32v).
Zájemce si může prohlédnout:
Jednotlivé konferenční příspěvky rozebírají množství filosofů činných od 11. po 18. století. Ke slovu se dostanou ze středověkých filosofů Anselm, Avicenna, Petr Olivi, Duns Scotus, Petr Auriol; druhou scholastiku zastoupí Francisco Suárez, Francisco de Toledo či Valerian Magni. Renesanční filosofii představí Guido Cavalcanti, Gemistos Plethón či Valentin Weigel. Z novověkých filosofů nebudou chybět René Descartes, Blaise Pascal, John Locke, Joseph Pristley a Immanuel Kant.

Z témat patřících do problematiky smyslového vnímání budou zmíněny vnější smysly, otázka jejich aktivity, role prostředí a světla, role pozornosti; mechanismus vnímání a ideje, tzv. vnitřní smysly a jejich počet; jistota poznání, singulární poznání i apriorní formy vnímání, metodologická role smyslů a jejich místo ve filosofii, ale i vnímání lásky, zrcadla, dalekohledy,  mikroskopy či extramise ve služách theologie.


EDIT (říjen 2016): Konference se vydařila a zaznělo na ní mnoho zajímavých příspěvků – oficiální shrnutí si lze přečíst zde.

José Filipe Silva (Helsinky) přednáší o prolínání
augustinovské a averroistické tradice
ve středověké teorii vnímání.

15. srpna 2016

Aktivita smyslů, Petr Olivi a Petr Auriol – disertace dokončena

Když se díváme z okna jedoucího vlaku, někdy se nám může zdát, jako by se stromy kolem trati pohybovaly. Máváme-li ve tmě zapálenou prskavkou, můžeme ve vzduchu vytvářet roztodivné ohnivé tvary, které vzápětí zanikají. Pokud se podíváme do zrcadla, vidíme velice zřetelně svou tvář a okolní věci – ovšem na místě, kde určitě nejsou. Díváme-li se do dálky a soustředíme se na nějaký nezřetelný předmět, velice jasně pociťujeme, že musíme „napínat“ zrak a vynaložit určité úsilí, abychom tento předmět neztratili ze zřetele.

Podobné každodenní zkušenosti jsou někdy filosofy předkládány v rámci obhajoby teze, že naše smysly hrají při vnímání v nějakém ohledu aktivní roli. Poslední tři roky jsem docela podrobně zkoumal, jakou podobu měly obhajoby takové teze ve středověké filosofii. Výsledkem je třísetstránková disertační práce s poněkud prozaickým názvem Smyslové vnímání a aktivita smyslů podle Petra Oliviho a Petra Auriola, která je v těchto dnech těsně před odevzdáním. V práci zkoumám dva konkrétní středověké výklady smyslového vnímání založeného na tezi o aktivitě smyslů – výklad Petra Oliviho založený na tezi, že vnímání vždy předchází zaměření pozornosti, a výklad Petra Auriola založený na tezi, že při vnímání smyslová mohutnost vytváří percepční obsah. Oba výklady se pokouším zrekonstruovat jako dvě teorie, které jsou plausibilní v rámci určité intelektuální tradice, a sledovat, nakolik ustojí kritiku vedenou ze strany jejich současníků.

Pokud by někoho zajímalo, jakými způsoby a k čemu v disertaci docházím, může si přečíst autoreferát či anglické summary.

Zde lze rabelaisovsky zmínit, že na přetřes přijdou
  • myšlenkový experiment "člověka před stvořením",
  • problém mentální kauzality a středověká varianta okazionalismu,
  • údajný pátý typ příčiny (vedle tradičních čtyř aristotelských příčin), který je však spíše kontrafaktuální závislostí,
  • aristotelské pojetí intencionality a skotistická "revoluce" v této problematice,
  • pojem objektivního bytí, co přináší do problematiky struktury kognitivního aktu a co ním provádí Auriol,
  • několik návodů, jak kritizovat Tomáše Akvinského,
  • otázka, proč není naše zrakové pole rozpadlé do miliónů barevných teček,
  • údajná nemorálnost optiky,
  • proč je vidění přes zrcadla a skrze čočky tak zvláštní,
  • jakou roli má při vnímání vůle a proč se našim smyslům vnější předměty doslova vnucují,
  • co vidíme, když vidíme zdánlivé duhové barvy na krku holubice, obrazy v zrcadle, nebo to, že tyč ponořená do vody je zlomená,
  • 184 výskytů slova "tradice" a "tradiční" a drobná úvaha o tom, jakou roli tento pojem může mít v historiografii středověké filosofie,
  • otázka, proč je naše vědomí selektivní, zda důraz na aktivitu smyslů při vnímání vede k reprezentacionalismu či co udělá s tradičním aristotelským pojmem poznání;
  • ovšem také františkánský systém vzdělávání,
  • arabská a řecká pojednání o optice, která od 12. století zaplavují latinský Západ,
  • ostré výpady vůči Aristotelovi či naopak jeho tvořivé rozvíjení,
  • jak kritizovat všechny autority včetně Augustina, ale před komisí se tvářit jakože nic,
  • nepozornost středověkých písařů vynechávajících dlouhé části vět, která vyplave na povrch při kolaci rukopisů v rámci přípravy edice připojené k disertaci;
  • a samozřejmě dějiny pojmů jako jsou kauzalita, intencionalita, duše, smysl, spirituální, pozornost, vědomí atp.

Manýristická alegorie zraku (Rožmberk)

Bohužel nezbylo místo na:
  • ontologii barev,
  • systematičtější rozbor středověkých teorií vědomí a vývoj pojmu mysl,
  • podrobnější dějiny pojmu intuice,
  • tajemnou skupinu optiků, které Albert Veliký nazývá "aspektivisté" (oproti pozdějším perspektivistům jako je Roger Bacon),
  • tzv. "činný smysl" latinských averroistů
  • a mnoho, mnoho dalšího.

5. června 2016

Auriol a spol. (Lovaň)

Tento týden jsem se zúčastnil dvoudenního workshopu Peter Auriol and his Vicinity, který na Institutu filosofie Lovaňské univerzity uspořádal prof. Russell Friedman. Workshop byl věnovaný filosofii a theologii františkána Petra Auriola, jednoho z nejvýznamnějších myslitelů z generace mezi Dunsem Scotem a Vilémem Ockhamem. (Takto silný důraz na Auriola klade např. Kobusch, 2013, s. 542.) Tématický záběr jednotlivých příspěvků byl velmi široký – na přetřes přišla Auriolova kognitivní teorie, některé oblasti jeho ontologie, ale i praktická a filosofie či morální psychologie. Zohledněny byly také teorie Auriolových předchůdců, inspirační zdroje či naopak kritikové – kromě obligátního Akvinského a Dunse Scota také Averroes, Albert Veliký, Jindřich z Gentu, Aegidius Romanus, Walter Chatton či Adam Wodeham. Russellu Friedmanovi se podařilo shromáždit velký počet badatelů, kteří se tímto myslitelem odborně zabývají – od doktorandů až po etablované badatele ze dvou kontinentů. Celkově se tedy jednalo o úzce zaměřenou, ale o to více obohacující akci.


Z explicitu Auriolova Reportatio II z florentského rukopisu...

O obsahu jednotlivých příspěvků si lze udělat představu z programu. V pátek 3. června byla převládajícím tématem Auriolova kognitivní teorie a příbuzné problémy (epistemologie, jistota, struktura kognitivního aktu a jeho ontologie, vědomí), ale i praxis, psychologie mohutností (zvl. vůle) a přírodní filosofie. Zazněly následující příspěvky:
  • Han Thomas Adriaenssen (Groningen): The Pot and the Kettle. The Charge of Scepticism in Chatton's and Wodeham's Critique of Auriol
  • Giacomo Fornasieri (Milan): Consciousness in Knowledge according to Auriol? Some Introductory Sketches
  • Lukáš Lička (Ostrava): Peter Auriol and His Predecessors on the Identity of Species with Cognitive Act
  • William Duba (Nijmegen): Auriol, Mixtures, and the Manuscript Tradition of the Tractatus de principiis naturae
  • Hamid Taieb (Lausanne/Geneva): Peter Auriol on ‘Being Thought’
  • Florian Wöller (Basel): Auriol on praxis and Practical Knowledge
  • Tuomas Vaura (Helsinki): Peter Auriol on Christ’s Wills and Passions

Převládajícím tématem v sobotu 4. června byla Auriolova originální ontologie relací, jeho pojetí kategorií činnosti a trpnosti, otázka účinné kauzality, ale i témata svobody a štěstí. Zazněly následující příspěvky:
  • Martin Pickavé (Toronto): Auriol on Freedom
  • Mikko Posti (Helsinki): Divine Providence and Good Fortune in Peter Auriol
  • Charles Girard (Geneva): Action, Passion, and Relation in Auriol
  • Heine Hansen (Copenhagen): Relations, Numbers, and the Big Nothing: On Auriol’s Ontology of Relations and its Background
  • Chiara Paladini (Berlin): Exemplar Causality as similitudo aequivoca in Petrus Aureoli
  • Can Laurens Löwe (Leuven): Peter Auriol on the Metaphysics of Efficient
Jak je známo a jak se potvrdilo během workshopu, Auriol v mnoha otázkách zastával postoje neotřelé, či (slovy Martina Pickavé) "divné, resp. – pokud to chceme vzít pozitivně – originální". Několik drobných poznámek k obsahu některých příspěvků možná dodám časem.


LITERATURA
  • KOBUSCH, T. Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Praha: OIKOYMENH, 2013. Přel. M. Pokorný.

11. května 2016

Duše jako království – k jedné středověké metafoře

Jak už zde bylo několikrát zmíněno, středověcí myslitelé se pokoušeli vnést řád do mnohosti schopností, procesů a stavů, které vykonávají či zakoušejí lidské bytosti. Každý tento proces nebo stav byl chápán jako projev určité duševní mohutnosti; proto se často o středověké nauce o duši hovoří jako o psychologii mohutností. (Viz např. Perler, 2015; Hasse, 2010; King, 2009 či stručně Lička, 2015.)

Jedním z oblíbených témat byla klasifikace mohutností. V této snaze o klasifikaci bylo zásadní dvojí rozlišení. Jednak to bylo rozlišení mezi (1) smyslovou částí duše (o níž se většinou předpokládalo, že je tělesná) a (2) rozumovou duší (o níž se naopak předpokládalo, že netělesná). (Výjimky se samozřejmě našly: Olivi a někteří augustinovci předpokládali, že i smyslová duše je netělesná, resp. nerozprostraněná; naopak někteří buridanovci zřejmě měli za to, že rozumová duše je sama o sobě tělesná.) Jednak to byl rozdíl mezi mohutnostmi vedený podle toho, jestli jsou (a) kognitivní neboli aprehenzivní (a tedy uchopují a zpracovávají nějaké informace o světě), nebo (b) apetitivní (a jsou tedy zdrojem jednání a aktivního kontaktu se světem). Spojení těchto dvou kritérií pak vznikají 4 skupiny mohutností:
  • (1a) smyslové kognitivní mohutnosti: 5 tradičních vnějších smyslů, tzv. smysly vnitřní (společný smysl spojující informace z jednotlivých vnějších smyslů, představivost, paměť a různé evaluativní smysly – viz především Wolfson, 1935);
  • (2a) rozumové kognitivní mohutnosti: tedy intelekt a různé jeho činnosti (vytváření pojmů, jejich spojování do soudů a vytváření úsudků);
  • (1b) smyslové apetitivní mohutnostmi: mohutnost vznětlivá a žádostivá (které vytvářejí emoce jako láska či hněv)
  • (2b) rozumová apetitivní mohutnost: čili vůle.
Během 13. století se objevily různé revize tohoto schématu mohutností – např. se rozebíral počet a funkce vnitřních smyslů: od unicistů typu Oliviho – a později Locka či Kanta, kteří postulovali jediný vnitřní smysl, po pluralisty, kteří počítali buď averroisticky se čtyřmi vnitřními smysly (jako Tomáš Akvinský), nebo avicennovsky s pěti vnitřními smyslu (jako Roger Bacon).
Vilém z Auvergne
na vitráži v kostele sv. Godarda
v Roenu (Wiki Commons)

U některých starších františkánů – především u Viléma z Auvergne (1180/90–1249) a později u Waltera z Brugg (ca. 1227–1307) – se však objevila také metafora, která má tuto klasifikaci nějak vizualizovat (ilustrativní příklady přece pomáhají pochopení – viz Auriol, 12. 10. 2013). Tato metafora se pokoušela ilustrovat, že mohutnosti jsou autonomní, avšak zároveň spolu kooperují a rovněž jsou hierarchicky uspořádané. Podle této metafory se dobrá duše podobá dobře fungujícímu království. Struktura lidské duše pak odpovídá struktuře tohoto království a jednotlivým jeho úřadům – každá mohutnost je manifestována nějakým protějškem v sociální struktuře středověké společnosti. Nejvyšší místo patří vůli, která vládne celé duši jako svému království. Rozum pak má roli králova rádce, nižší apetitivní mohutnosti jsou jako úředníci, jejichž rolí je poslouchat a vykonávat královy příkazy. Konečně smysly jsou pak poslové, kteří běhají ven a dovnitř a přinášejí informace o vnějším světě. (Rozbor této metafory podávají např. Teske, 1994 či Stadter, 1968.) Slovy Viléma z Auvergne:
“[…] videlicet quia anima humana similitudinem regni quandam habet bene ordinati et civitatis bene constitutae; quoniam in ea est voluntas  tanquam rex et imperator; et vis intellectiva seu ratiocinativa sicut consiliarius illius; virtutes vero inferiores, videlicet irascibilis et concupiscibilis et motivae vires, quod est dicere, quae sunt executivae motus, sicut ministri sunt, quorum officium est jussa exequi voluntatis super eas regnantis et imperantis; sensus vero omnes ministri sunt et discursores foris hac | et illac abeuntes et forinseca quaecunque apprehenderint renuntiantes.” – Vilém z Auvergne, De anima II, 15, 85b-86a.
Lze poznamenat, že v této metafoře je implicitně přítomna i jistá pozice v teorii jednání – voluntarismus. Podle této pozice je zdrojem našeho jednání čistě sama vůle, která k tomuto jednání není ničím přinucena (dokonce ani dobrem). Vůle proto může volit i takové jednání, které rozum neshledal jako dobré. (Opakem voluntarismu typickému pro františkány počínaje Olivim a konče Ockhamem je intelektualismus: pokud rozumem poznáme, co je dobré, potom to naše vůle zvolí.) Walter z Brugg později využívá metaforu duše jako království k tomu, aby vyjádřil voluntaristické stanovisko: vůle je stejně jako král autonomní. Stejně jako králi jeho rádce pouze předkládá své rady, ale král jimi není donucen k nějakému jednání, ale musí se rozhodnout sám, tak vůle není nikterak přinucena k rozhodnutí důvody, které jí předkládá intelekt. (Viz Walter z Brugg, Quaes. disp., q. 4, ed. Longpré, 39-40; viz také Kobusch, 2013, s. 374-376.)

(Problém mezi jednotou duše a mnohostí jejích mohutností byl mimochodem jádrem mého příspěvku na olomoucké konferenci Unity and Diversity of Medieval Europe počátkem dubna.)

LITERATURA

  • VILÉM Z AUVERGNE. De anima. In: Opera omnia. 2 sv. Ed. F. Hotot. Paris, 1674, sv. II, Suppl., s. 65-228.
  • WALTER Z BRUGG. Quaestiones disputatae. Ed. E. Longpré. Louvain: Institut Supérieur de Philosophie de l’Université, 1928. [= Quaes. disp]
  • HASSE, D. N. The soul’s faculties. In: PASNAU, R.; VAN DYKE, Ch. (eds.). The Cambridge History of Medieval Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 305-319.
  • KING, P. The Inner Cathedral: Mental Architecture in High Scholasticism. In: PERLER, D. (ed.). Transformations of the Soul: Aristotelian Psychology 1250-1650. Leiden – Boston: Brill, 2009, s. 253–274.
  • KOBUSCH, T. Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Praha: OIKOYMENH, 2013. Přel. M. Pokorný.
  • LIČKA, L. Co je člověk? Petr Auriol a role kognitivní psychologie ve středověké definici člověka. In: HERŮFEK, J. a kol. Pojetí důstojnosti člověka od antiky po současnost. Ostrava: Ostravská univerzita, 2015, s. 55–78. [PDF]
  • PERLER, D. Faculties in Medieval Philosophy. In: PERLER, D. (ed.). The Faculties: A History. Oxford – New York: Oxford University Press, 2015, s. 97-139.
  • STADTER, E. Die Seele als „minor mundus“ und als „regnum“: ein Beitrag zur Psychologie der mittleren Franziskanerschule. In: WILPERT, P. Universalismus und Partikularismus im Mittelalter. Berlin: de Gruyter, 1968, s. 56-72.
  • TESKE, R. J. The Will as King over the Powers of the Soul: Uses and Sources of an Image in the Thirteenth Century. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 62-71.
  • WOLFSON, H. A. The Internal Senses in Latin, Arabic, and Hebrew Philosophic Texts. Harvard Theological Review. 1935, roč. 28, č. 2, s. 69-133.

6. dubna 2016

Jednota, rozdílnost a historikové (konference v Olomouci)

Minulý týden se v Olomouci konala historická konference Unity and diversity of medieval (Central) Europe: Social order and its cohesive and disruptive forces. Konferenci pořádaly olomoucká a ostravská katedra historie ve spolupráci s medievisty z CEU v Budapešti. Konference měla hojnou mezinárodní účast – kromě historiků ze všech zemí Visegrádu vystoupili také hosté z Británie, USA, Itálie, Francie, Chorvatska či Rumunska – celkově asi 70 lidí (program je k nahlédnutí např. zde). Oficiální zprávu z konference lze nalézt zde; zmínka padla i v České televizi.

Konference primárně sloužila jako setkání historiků sdružených ve skupině MECERN (The Medieval Central Europe Research Network, www), kteří usilují o komparativní přístup k historii střední Evropy ve středověku (tedy zkoumání dějů v českém, polském i uherském království ve vzájemném kontextu). Většina příspěvků byla tedy historické povahy – zabývaly se tedy politickými a sociálními dějinami. Na řadu přišly ale i příspěvky zabývající se církevními dějinami, kulty svatých, architekturou, rukopisy či středověkou mentalitou.

Několik drobností, které mě zaujaly:

  • Gábor Klaniczay: podle legendy se na rukou sv. Františka objevila stigmata, během 13. stol. se začali objevovat další lidé, kteří tvrdili, že mají stigmata rovněž (např. sv. Kateřina Sienská); později se tato italská religiozita rozšířila i do střední Evropy (např. sv. Markéta Uherská)
    • přístup učenců k těmto fenoménům se lišil – olomoucký biskup Robert z Anglie nové stigmatizované svaté odmítal; františkáni hájili, že jediný stigmatický svatý byl František – viz Bonaventura, který stigmata sv. Františka vysvětloval jako dokonalý projev napodobování Krista (do té míry, že se stává dalším Kristem – alter Christus); kdežto dominikáni (např. Tommaso Caffarini) shromažďovali argumenty pro existenci i jiných stigmatiků než František
  • Julia Verkholantsev: středoevropští kronikáři (Kosmas, Vincent Kadlubek) přechod mezi biblickou historií a vlastní dobou vyplňují lokálními pověstmi (viz Kosmovy fabulae senum) a používali lidovou etymologii (podle Tomáše ze Splitu je latinský název Chorvatska Curentia, protože předkové Chorvatů přeběhli přes hory)
  • Matouš Jaluška: alegorická kniha o šachách od Tomáše ze Štítného je vlastně vernakulární parafráze příslušného textu od kazatele Jacoba de Cessolis
  • Paul Richard Blum: Kusánského idea náboženské tolerance v De pace fidei je založena na představě, že je pouze jedno náboženství, ale různé rituály/liturgie (una religio in varietate rituum), což prý přejal z Koránu)
  • Andrea Bartocci: františkánské praktiky, zvl. jejich důraz na chudobu, byly ve 14. stol. zkoumány italskými právníky – viz zvl. Bartolus ze Saxoferrata a jeho spis Liber minoritarum (tento text měl vliv ve střední Evropě, několik rukopisů se dochovalo i v Čechách, a to nejen v Praze, ale i v Olomouci a Brně)
  • Miroslav Vepřek: v 11. stol. někteří kněží v českých zemích zřejmě neuměli latinsky, jelikož se nám dochoval penitenciál přeložený do staroslověnštiny (Někotoraja zapověď)
  • Lucie Doležalová: v přednášce o kodexech vytvořených učenci pro vlastní potřebu (na příkladu augustiniána Matouše Berana) padla zajímavá zmínka o tom, že psaní a opisování mohlo pro některé středověké učence být formou meditace (což by vysvětlovalo, proč někteří autoři opisovali stále tytéž texty, i když už jejich kopie měli); při opisování zřejmě hrála velkou roli také paměť (vynechaná nebo zkrácená místa vypovídají o tom, že písař si text dobře pamatuje, avšak my tuto znalost nemáme)
  • Stanislava Kuzmová: Mikuláš Tempelfeld z Břehu (slezský Brzeg), učenec z 15. stol. (doktorát z theologie získal v Krakowě), působil především jako kazatel ve Slezsku; kázání o svatých mu umožňovala vyjadřovat se k aktuálním politickým problémům
    • např. v kázání o sv. Stanislavovi kritizuje husitské hnutí, přičemž v sobě nezapře univerzitního vzdělance: když zkoumá příčiny husitských nepokojů, vypočítává je po aristotelském způsobu: účelovou příčinou nepokojů je Bůh, účinnou příčinou dělí skotisticky na principiální a instrumentální (jí jsou sami husité)

O obsahu vlastního příspěvku se stručně zmíním v následujícím příspěvku.

18. března 2016

Zénón a věštba

Díogenés Laertios na počátku životopisu Zénóna z Kitia zmiňuje, že Hekatón a Apollónios z Tyru
[...] vykládají, že se [Zénón] otázal věštírny, jakým způsobem by nejlépe žil, a že mu bůh dal odpověď, že se musí shodovat v barvě s mrtvými; když to pochopil, začal číst staré spisovatele.
Ἑκάτων δέφησι καὶ Ἀπολλώνιος ὁ Τύριος ἐν πρώτῳ περὶ Ζήνωνος, χρηστηριασαμένου αὐτοῦ τίπράττων ἄριστα βιώσεται, ἀποκρίνασθαι τὸν θεόν, εἰ συγχρωτίζοιτο τοῖς νεκροῖς: ὅθενξυνέντα τὰ τῶν ἀρχαίων ἀναγινώσκειν. (DL VII, 1, §2)
Slovník uvádí, že sloveso synchrótízomai ve skutečnosti znamená "být v (nečistém) kontaktu s někým". Zénón naštěstí neholdoval doslovnému výkladu a stal se nikoliv nekrofilem, nýbrž čtenářem starých textů.

LITERATURA
  • DÍOGENÉS LAERTIOS. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964. [= DL]

12. března 2016

Nové knihy ke středověké epistemologii a filosofii mysli (2013 – 2015)

V (anglosaské) historiografii středověké filosofie lze vedle důrazu na logiku (zhruba v posledním půl století) rozpoznat také vzrůstající zájem o problematiku teorie poznání a mysli (zhruba v posledním čtvrt století). Zkoumání středověké logiky se rozvíjelo od 60. let (viz Boehnerova rehabilitace Ockhama, De Rijk, Ashworthová, Kretzmann, Spade, Read, Klima) a pokračuje až do současnosti (např. Dutilh Novaesová, Uckelmanová, Lenz; v Česku především Hanke a jeho nedávná monografie o scholastických paradoxech), a to činorodým způsobem (již brzy vyjde The Cambridge Companion to Medieval Logic [obsah]; viz také skupina Medieval Logic na Facebooku či zbrusu nový blog Medieval Logic & Semantics). Vedle logiky však zhruba od konce 80. let vzrůstá také zájem o středověkou (kognitivní) psychologii, teorii poznání a různá témata týkající se dnes filosofie mysli (intencionalita, vnímání, problematika vědomí). Tento příspěvek stručně poukazuje na některé knižní novinky, které představují výsledky tohoto badatelského zaměření.

Z průřezových monografií a sborníků, které zkoumají jedno téma napříč dějinami lze uvést:

  • Sborník Intentionality, Cognition, and Mental Representation in Medieval Philosophy (2015), o kterém jsem se zmiňoval již bezmála před pěti lety. Autoři mapují rozličné pojetí intencionality u středověkých myslitelů, které je o poznání širší než to dnešní – intencionalita je připisována i čistě fyzikálním objektům (zásadní proměně v teorii intencionality, kterou je třeba připisovat zřejmě Scotovi, se také podrobně věnuji ve své disertaci). Nedávno vyšla také Perlerova recenze tohoto sborníku v NDPR.
  • Dále sborník Active Perception in the History of Philosophy: From Plato to Modern Philosophy (2014), který zkoumá tezi o aktivitě vnímání od Platóna po Kanta, přičemž středověku je věnováno několik studií – je rozebrána augustinovská i averroistická varianta této teze.
  • Když jsme u vnímání, nelze opomenout novou monografii o dějinách optiky – From Sight to Light: The Passage from Ancient to Modern Optics (2015). Kniha představuje výsledky celoživotní práce historika vědy A. M. Smitha. Oproti starší monografii slavného Davida Lindberga (loni bohužel zesnulého) je Smithova monografie podrobnější a lépe rozebírá přínos Ptolamaia a Alhacena, jejichž optická pojednání Smith editoval a přeložil. (K literatuře o dějinách optiky viz zde.)
  • Na to, že Begriffsgeschichte začínají seriózně brát i anglosaští badatelé, poukazuje nedávný vznik ediční řady Oxford Philosophical Concepts, v níž by měly vycházet sborníky zkoumající dějiny jednotlivých filosoficky relevantních pojmů. S ohledem na téma tohoto příspěvku lze upozornit na sborník The Faculties: A History (2015), který zkoumá téma duševních mohutností či schopností od antiky po Fodora (arabské i latinské středověké filosofii jsou věnovány dvě kapitoly).
  • Monografie The Science of the Soul: The Commentary Tradition on Aristotle’s De Anima (2013) pak představuje analýzu nauky o duši jako samostatné disciplíny, která se rozvinula mezi polovinou 13. a polovinou 14. století v rámci komentářů k Aristotelově spisu O duši. Autor Sander De Boer zkoumá především definici duše jakožto předmětu psychologie a příslušné metafyzické otázky (vztah duše k jejím mohutnostem, k tělu apod.).
  • Zhruba tímtéž obdobím v dějinách středověké filosofie se zabývá také R. Friedman ve své obří monografii Intellectual Traditions at the Medieval University. The Use of Philosophical Psychology in Trinitarian Theology among the Franciscans and Dominicans (2013). Kniha je v první řadě příspěvkem k dějinám trinitární theologie a střetu dominikánské a františkánské tradice v této problematice. Sekundárně je však třeba poznamenat, že tyto debaty nebývale obohatily filosofickou psychologii, což Friedman příkladně reflektuje.
Rozboru témat týkajících se poznání a mysli u jednotlivých myslitelů se pak věnují tyto nedávné monografie:
  • Juhana Toivanen se zaměřuje na filosofii smyslovosti u Petra Oliviho v knize Perception and the Internal Senses: Peter of John Olivi on the Cognitive Functions of the Sensitive Soul (2013). Zajímavá je analýza fenoménu pozornosti, který Olivi v rámci své kognitivní psychologie předkládá. (K tématu připravuji studii.)
  • Therese Cory publikovala monografii Aquinas on Human Self-Knowledge (2013), ve které se zabývá otázkou znalosti sebe sama, introspekce a vědomí u Akvinského a jeho předchůdců. (V posl. čísle ACPQ vyšla recenze S. Brower-Tolandové.)
  • Konečně Richard Cross nedávno vydal knihu Duns Scotus’s Theory of Cognition (2014). Kniha je patrně první monografií, která uceleně probírá Scotovu epistemologii a filosofii mysli, při čemž je strukturována systematicky. V anglosaském prostředí tato kniha od počátku vyvolává ohlasy – vyšla recenze H. Lagerlunda v NDPR či T. Cory ve Vivariu (dočkáme se i české recenze?). Z vlastní zkušenosti mohu říci, že Crossův styl je oproti Scotovu až neuvěřitelně srozumitelný.
V posledních letech byly publikovány i edice primární literatury:
  • G. R. Smith publikoval edici Quaestiones de esse intelligibili Petra Thomae (2015). Petrus Thomae (či Petr Tomášův) byl španělský františkán a jeden z prvních skotistů. Jeho kvestie o inteligibilním bytí jsou snahou o rozpracování skotistické nauky o objektivním bytí. Lze tedy očekávat téma Božích idejí, otázku struktury kognitivního aktu, intencionality, role kauzality při vzniku kognitivního aktu, ontologického statusu esencí apod.
  • Nedávno zesnulý B. Mojsisch také umožnil uveřejnění nové edice Quaetiones disputatae de cognitione Matyáše z Aquasparty online.

LITERATURA
  • PETRUS THOMAE. Quaestiones de esse intelligibili. Ed. G. R. Smith. Leuven: Leuven University Press, 2015.
  • CORY, T. S. Aquinas on Human Self-Knowledge. Cambridge: Cambridge University Press, 2013.
  • CROSS, R. Duns Scotus’s Theory of Cognition. Oxford: Oxford University Press, 2014.
  • DE BOER, S. The Science of the Soul: The Commentary Tradition on Aristotle’s De Anima, c. 1260 – c. 1360. Leuven: Leuven University Press, 2013.
  • FRIEDMAN, R. L. Intellectual Traditions at the Medieval University. The Use of Philosophical Psychology in Trinitarian Theology among the Franciscans and Dominicans, 1250–1350. 2 sv. Leiden – Boston: Brill, 2013.
  • KLIMA, G. (ed.). Intentionality, Cognition, and Mental Representation in Medieval Philosophy. New York: Fordham University Press, 2015.
  • PERLER, D. (ed.). The Faculties: A History. Oxford – New York: Oxford University Press, 2015.
  • SILVA, J. F.; YRJÖNSUURI, M. (eds.). Active Perception in the History of Philosophy: From Plato to Modern Philosophy. Dordrecht: Springer, 2014.
  • SMITH, A. M. From Sight to Light: The Passage from Ancient to Modern Optics. Chicago: University of Chicago Press, 2015.
  • TOIVANEN, J. Perception and the Internal Senses: Peter of John Olivi on the Cognitive Functions of the Sensitive Soul. Leiden: Brill, 2013.