13. prosince 2014

O pojmu tradice

Tento příspěvek je drobnou úvahou o pojmu tradice a navazuje na předchozí příspěvek o konferenci "Pluralita tradice ve středověké a raně novověké filosofii".

Jak jsem zmínil již v předchozím příspěvku, na řečené konferenci poněkud chyběla reflexe toho, co se myslí slovem "tradice". Osobně tradicí rozumím určitý intelektuální a společenský útvar, který je v rámci nějakého širšího časového období víceméně konstantní (nebo se vyvíjí jen pomalu), zahrnuje určité základní teze, návody k různým (v tomto případě především intelektuálním) praktikám a zároveň "autority", tj. vzory, podle nichž je tyto praktiky záhodno vykonávat. Filosofická tradice tedy s sebou nese určité postoje, hodnotové soudy o tom, které otázky jsou důležité a které ne, a také to, jaké typy argumentů jsou považovány za přesvědčivé.

S pojmem tradice se však dále pojí problém, který nám zanechalo osvícenství: totiž představa, že tradice je něco svazujícího, něco, co nám brání svobodně myslet.
Osvícenství se koneckonců samo definuje na základě rozchodu s tradicí. Jako doklad nám může posloužit slavná Kantova úvaha o tom, co je to osvícenství. V tomto textu královecký filosof klade ostrou distinkci mezi tradicí na jedné straně a racionalitou na straně druhé. Podle Kanta je pak osvícenství procesem přechodu od (a) nesvéprávností k (b) svéprávnosti; tedy mezi
  • (a) situací, kdy člověk jedná podle pravidel, k nimž nedochází vlastním rozumem, nýbrž kdy na používání rozumu rezignuje a „líně a zbaběle“ přijímá pravidla, která ustanovili jiní;
  • a (b) situací, kdy člověk je schopen užívat svůj rozum samostatně bez cizího vedení a nepřijímat pravidla slepě. (Kant, 1993: 381-387)
Tato distinkce mezi intelektuální nesvéprávností a svéprávností bývá od Kantových dob často ztotožňována s distinkcí mezi poslušenstvím tradici na jedné straně a užíváním rozumu na straně – a v důsledku toho zároveň s distinkcí mezi premoderní a moderní dobou.

Je však vhodné z této Kantovy úvahy odvodit, že (dejme tomu) středověká filosofie je neracionální, protože má pozitivní vztah k tradici? Osobně se domnívám, že taková odsouzení je poněkud unáhlené. Ukázat to lze na tom, jak ve středověku byly užívány filosofické autority (auctoritates). Ačkoliv se ve středověkých textech úcta k autoritám určitě objevuje, rozhodně se nejedná o slepou poslušnost.

Ilustrativní může být např. přístup bagdádského polyhistora Al-Kindího (9. stol.) k eukleidovské optice – v úvodu svého optického pojednání De aspectibus představuje tento myslitel své cíle: chce jednak předložit a vyložit (exponere), co nám zanechali starověcí učenci (antiqui), ale na druhou stranu rozšířit a doplnit (augere), co oni sami započali. (De aspectibus, prol., ed. Björnbo, 3) Středověký učenec si tedy uvědomuje svou návaznost na úspěchy předchozích generací, zároveň ale je schopen na jejich práci navázat a v dílčích aspektech ji opravit.

Ještě zjevnější je povaha tohoto přístupu k tradici v žánru scholastických kvestií. Jak poukazuje scotistický badatel Antonie Vos (mimochodem De Rijkův žák), ve středověku se autority objevují na obou stranách kvestie – tj. když je představena otázka, shromáždí se názory autorit ve prospěch kladné i záporné odpovědi. V důsledku toho kvestie nemůže být rozhodnuta na základě autorit, ale jiným způsobem – můžeme dodat: užíváním rozumu. Role autorit spočívá pouze v tom, že vytyčují prostor, ve kterém se pravda nachází. (Vos, 2006: 530-539)

Také jednotlivé příspěvky na řečené konferenci ukázaly, že v případě středověkých a raně novověkých myslitelů není rozumné počítat s tak ostrou distinkcí mezi tradicí a racionalitou. Středověcí a raně novověcí myslitelé (většinou) nepodléhají tradici slepě, ale naopak ji opětovně promýšlí a rozvíjejí. V této souvislosti si zaslouží zmínku příspěvek Lukáše Nováka o Dunsi Scotovi: na Scotovi lze demonstrovat běžný středověký způsob práce s autoritami – pokusit se "zachránit, co se dá", číst autority vstřícně a interpretovat je tak, aby výsledkem byly pravdivé postoje. Tento způsob podle Nováka kontrastuje s novověkým způsobem myšlení, které naopak tradici odvrhuje a snaží se "začít znovu".

LITERATURA
  • AL-KINDÍ. De aspectibus. Ed. A. A. Björnbo. In: BJÖRNBO, A. A.; VOGL, S. Alkindi, Tideus und Pseudo-Euklid. Drei optische Werke. Leipzig – Berlin: Teubner, 1912, s. 3-41.
  • KANT, I. Odpověď na otázku: Co je to osvícenství? Filosofický časopis. 1993, roč. 41, č. 3, s. 381-390. Přel. J. Loužil, kom. M. Znoj.
  • VOS, A. The Philosophy of John Duns Scotus. Edinburgh University Press, 2006.

3 komentáře:

  1. Díky za zajímavý text na téma, které mne rovněž zajímá.
    Měl bych komentář k: "Role autorit spočívá pouze v tom, že vytyčují prostor, ve kterém se pravda nachází."
    Nemohla by ovšem zaznít "osvícenská" (a do určité míry oprávněná) námitka, že se pravda přece může nacházet právě zcela mimo ten prostor, který autorita vymezila?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, to by "osvícenec" tvrdil; ve druhém kroku by ale zřejmě chtěl zcela "sestřást okovy tradice". První krok námitky se mi také zdá oprávněný, druhý ovšem docela unáhlený. Domnívám se, že ať už si to přiznáváme nebo ne, nacházíme se v rámci nějaké myšlenkové tradice; reflektovat tuto tradici pak znamená lépe pochopit otázky, jaké si klademe. O něčem takovém píše např. filosof mysli Tim Crane.

      (V příspěvku mi nešlo o to dokázat, že je třeba myslet v rámci tradice; ale spíše že myslet v rámci tradice nutně neznamená být neracionální.)

      Vymazat
    2. Díky za odpověď, souhlasím prakticky bezvýhradně.

      Vymazat