23. října 2015

Petr Auriol o povaze světla: příprava edice

Jednou z dovedností historika (středověké) filosofie často bývá příprava edice primárního textu. Tato činnosti obvykle zahrnuje shromáždění několika středověkých rukopisů textu, dešifrování úmorného množství latinských zkratek (jak středověké latinské rukopisy vypadají jsem zmiňoval již 19. 1. 2014) a následně sestavení textu včetně kritického poznámkového aparátu, který obsahuje různočtení (tedy textové varianty obsažené v různých rukopisech k danému místu textu). Právě nesmírně časté užívání zkratek či prostá nepozornost písaře vedly k tomu, že čtení jednoho místa se v různých rukopisech může značně lišit, a to dokonce do té míry, že to zatemňuje, ba převrací význam textu. (Vytvoření plnohodnotné, tzv. kritické edice zahrnuje ještě další kroky, které zde ponechávám stranou.)

Jelikož jsem si tuto – spíše filologickou – práci vždycky chtěl vyzkoušet, rozhodl jsem se už před několika lety, že časem vytvořím pracovní edici jedné distinkce z komentáře k Sentencím Petra Auriola. Konkrétně se jedná o distinkci 13 ze 2. knihy komentáře, která pojednává o povaze světla. Kontext otázky je theologický – pojednává se zde o počátečních verších Genesis, totiž o stvoření světla, k němuž mělo dojít prvního dne. Téma je v rámci středověké filosofie tradiční; už v patristice bylo součástí komentářů k biblickému pojednání o stvoření, kterýžto žánr se nazývá hexaemeron. (Z autorů tohoto typu textů lze uvést např. Basila z Caesareje [vyšlo dokonce česky], Ambrože, Augustina, Bedu Ctihodného, Thierryho ze Chartres [opět česky], Roberta Grossetesta, Bonaventuru etc.)

Na Auriolově kvestii "zda bylo světlo stvořeno prvního dne" (utrum lux fuit prima die creata) je zajímavé, že theologický rozměr debaty je značně upozaděn. Auriol nadnese úvodní argumenty a protiargumenty a následně prohlásí, že než otázku zodpoví, předloží nejprve 5 tezí o povaze světla. Tělo kvestie pak tvoří ryze filosofické pojednání o povaze světla, které leží na pomezí mezi fyzikou, metafyzikou a epistemologií. Auriol postupně probírá, že světlo je akcidentem a nikoliv substancí; jakým typem existence světlo disponuje (což mu umožňuje zavést distinkci mezi reálným a intencionálním bytí, která v jeho filosofii hraje značnou roli – k tématu viz 21. 9. 2014), jaká je povaha barev (v této části polemizuje s Avicennou a využívá pseudo-aristotelský spisek De coloribus) či co je předmětem zrakové percepce – zda barva či světlo. Na přetřes přijde také tradiční problém středověké fyziky, totiž zda se světlo šíří konečnou či nekonečnou rychlostí – středověkou terminologií: zda se šíří v čase, byť třeba nepostřehnutelném (in tempore, licet imperceptibili), či v mžiku (in instanti). (Otázku s ohledem především na středověkou optickou tradici probral Lindberg, 1978).


Řečené Auriolovo protežování filosofických témat na úkor těch theologických v této kvestii můžeme dokonce i kvantifikovat. Celá edice textu má 4 778 slov, z toho na pasáže "theologické" (úvod + odpověď na samotnou otázku) připadá 1 053 slov, kdežto na ty "filosofické" (5 tezí o povaze světla) připadá 3 725 slov. Filosofická část tedy zabírá asi 78% celého textu.

Nyní už k přípravě edice tohoto textu. Auriolův komentář ke 2. knize Sentencí je dostupný v renesanční edici z r. 1605 (viz níže). Ta může sloužit jako výchozí bod, avšak je považována za velice nespolehlivou. Obecně dokonce platí, že je lepší užít znění textu podle jakéhokoliv z dochovaných rukopisů a získáme lepší verzi Auriolova textu, než je obsažen v této renesanční edici. Dochovaných rukopisů je v případě 2. knihy celkem 16; v některých případech se však jedná o fragmenty (seznam rukopisů je dostupný např. zde).


Výřez z florentského rukopisu:
Auriol se zamýšlí nad tím, jakým typem existence disponují
zdánlivé barvy na krku holubice (fol. 66va)

Jelikož (zatím) nemám ambice připravit kritickou edici textu, spokojil jsem se dosud pouze se 4 rukopisnými variantami kvestie (+ variantou v renesanční edici). Už před dvěma lety se mi podařilo se získat dva rukopisy textu považované za velmi spolehlivé (o spolehlivosti jednotlivých rukopisů 2. knihy pojednává Schabel, 2000: 155-157). Jedná se jednak o rukopis uložený dnes ve Florencii (Biblioteca nazionale centrale, MS Conv. Soppr. A.3.120), jednak o rukopis uložený v Padově (Biblioteca Antoniana, MS 161). (O kopie obou rukopisů se se mnou podělil dr. Tobias Hoffmann z Washinghtonu, jemuž patří můj velký dík.) Text transkribovaný z těchto dvou rukopisů je už na první pohled mnohem lepší než text renesanční edice – už jen pro to, že v některých dosud nejasných pasážích text začíná díky čtení podle rukopisů najednou dávat smysl.

Abych však svou edici obohatil o další různočtení, vydal jsem se tento týden do Vatikánské knihovny. O rukopisech, které jsem zde zkoumal, se zmíním v dalším příspěvku.

LITERATURA
  • PETR AURIOL. Commentariorum in secundum, tertium, et quartum Sententiarum. Roma: Aloysius Zanetti, 1605.
  • LINDBERG, D. C. Medieval Latin Theories of the Speed of Light. In: TATON, R. (ed.). Roemer et la vitesse de la lumière. Paris: Vrin, 1978, s. 45-72.
  • SCHABEL, C. D. Place, Space, and the Physics of Grace in Auriol’s Sentences Commentary. Vivarium. 2000, roč. 38, č. 1, s. 117-161.

Žádné komentáře:

Okomentovat