30. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – druhý den

Na konferenci Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind v Berlíně zazněly v pátek 24. 10. následující příspěvky:
  • Daniel Heider (České Budějovice/Praha): Late Scholastic Debates about the External and Internal Senses
  • Sabrina Ebbersmeyer (Mnichov): Renaissance Theories of Emotions: Embodied Minds
  • Sander de Boer (Groningen; Academia.edu): The Mind-Body-Problem and the Rise of Dualism
  • Lorenzo Casini (Uppsala): Debates about the Immortality of the Soul
  • Paul Bakker (Nijmegen; Academia.edu): The Soul and its Parts: Debates about the Faculties of the Soul

Příspěvek Daniela Heidera byl zajímavý už jen tím, že se zaměřil na jiné autory než ostatní příspěvky. Místo obligátního Ockhama zvolil Heider za počáteční bod svého příspěvku latinského averroistu Jana z Jandunu (poč. 14. stol.; ačkoliv se dnes jedná o myslitele poněkud pozapomenutého, ve době a dalších staletích měl velký vliv a jeho texty často vycházely tiskem). Z 15. stol. byl vybrán Agostino Nifo, 16. stol. reprezentoval Suárez. (Výklad o Suárezovi byl rozvedením toho, co zaznělo už v září na medievistickém kolokviu v Ostravě – viz 26.9.2014.) Hlavním tématem byl kognitivní aktivismus, resp. aktivní teorie percepce, nikoliv však v platónsko-augustinovském pojetí (jako u Oliviho), nýbrž v rámci aristotelsko-averroistického výkladu: výchozím bodem byla Jandunova nauka o tzv. aktivním smyslu (sensus agens), který je postulován za podobným účelem a s podobným zdůvodněním, s jakými se v averroismu zavádí aktivní intelekt (každá pasivní potence potřebuje nějakou aktivní potenci, která by ji aktualizovala; v případě smyslu to nemůže být vnější objekt – není dostatečně nobilitní, aby přiváděl k aktu duševní potenci). Následovaly reakce na Jandunovu nauku u Nifa a Suáreze.

Sabrina Ebbermeyer se zaměřila úzce na teorii emocí u jediného renesančního filosofa – Bernardina Telesia (16. stol.; viz SEP). Na Telesiově přístupu je zajímavý především jeho materialismus. Duše je čistě materiální část těla, která se vyvinula ze semena; proto ji nelze považovat za formu (jako to dělají aristotelikové). Telesio se zajímal o lékařské pozadí problematiky, zvl. tzv. teorii spiritů (k pojmu spiritus viz 9.1.2013) – spirity jsou velmi jemné tělesné částečky, které mají sídlo v mozkových komorách a jsou po těle rozváděny nervy. Kromě vnímání vnějších věcí jsme také schopni – díky pohybu spiritů – vnímat vlastní tělo, což je zdrojem emocí (když vnímáme své tělo jako celistvé a "zachované", vzbuzuje to v nás rozkoš, naopak vnímáme-li destrukci vlastního těla, vyvolává to v nás bolest). Telesiova teorie emocí se liší jak od aristotelské (emoce nejsou součástí smyslové, tj. nerozumové složky duše a nebojují s rozumovou složkou), tak od descartovské (emoce nejsou v těle a nebojují tak s rozumem/myslí) – podle Telesia jsou emoce částí jednotné materiální duše.

Mladý badatel Sander de Boer přednášel o problému vztahu mezi myslí a tělem (mind-body problem, MBP) a vznikem dualismu ve sledovaném období mezi 14. a 16. stol. (Toto téma mne v dané historické perspektivě velmi zajímá a mělo by být jedním z vedlejších témat mé disertace; několik poznámek k de Boerovým tezím uvedu v jednom z dalších příspěvků.)

Lorenzo Casini se zaměřil na zvláště renesanční debaty o nesmrtelnosti (rozumové) duše – z platónského pohledu (Ficino) a aristotelského pohledu (Pomponazzi).

Posledním pátečním příspěvkem byla reflexe psychologie mohutností od předního odborníka na tuto problematiku, Paula Bakkera. Podle Bakkera je základním problémem psychologie mohutností otázka, jak může jeden princip (duše) být počátkem tolika naprosto odlišných operací (mohutnosti; v aristotelismu od vyživování po abstraktní myšlení). (Jak v diskusi podotkl Perler, tento problém je filosoficky zajímavý, protože zde dochází ke sporu dvou ideálů: jedním ideálem je jednota duše, druhým ideálem funkcionální komplexnost.) Bakkerovou otázkou je potom to, jestli je rozdíl mezi duší a jejími mohutnostmi. V zásadě pak lze rozlišit tři přístupy:
  • (1) mezi duší a mohutnostmi je reálná distinkce (Akvinský),
  • (2) mezi duší a mohutnostmi není žádná distinkce, jsou reálně totožné (augustinovci i nominalisté – např. Buridan, částečně Ockham),
  • (3) mezi duší a mohutnostmi je určitá "střední" distinkce, Dunsem Scotem nazvaná formální.
Zajímavosti z diskuse po tomto příspěvku:
  • Bakker: Pro pojem mohutnosti se v latinské filosofii používaly nejvíce tři termíny: theologové a filosofové používali pojem potentia (potence, potency), lékaři před 16. stol. pojem virtus ("síla", power – toto např. ještě u Reida v 18. stol.), lékaři po 16. stol. pojem facultas (faculty).
  • Perler: Galénovskou tendencí je nalézt pro každou mohutnost nějaký tělesný orgán (odtud zřejmě pramení snaha lokalizovat tzv. vnitřní smysly [představivost, paměť atp.] do některé části mozku).
  • Heider: V diskusích o mohutnostech bývá nearistotelský prvek tzv. "harmonie" mohutností (colligantia), který se vyskytuje u Suáreze (a můžeme dodat, že i u Oliviho).
    • Poznámka: Stručně řečeno, jde o postoj v rámci problému mentální kauzality: podle některých myslitelů zvl. augustinovské tradice je (nemateriální) duše o tolik ontologicky nobilitnější, že na ni tělo (smyslové složky duše) nemohou kauzálně působit. Nicméně k určitému vlivu těla na mysl zajisté dochází; danými mysliteli však není chápán jako kauzální; tento vliv je pouze umožněn "harmonií" mohutností. (Postoj je tedy patrně předchůdcem okazionalismu; rozdílem však je, že na rozdíl od okazionalismu nezdůrazňuje v otázce mentální kauzality roli Boha.)

V sobotu 25. 10. zazněl ještě příspěvek Eileen Sweeney With or Against Passion: Late Scholastics and Renaissance Humanists on the Role of the Passions in Moral Action, který jsem bohužel neviděl, protože jsem v ranních hodinách Berlín opouštěl.

Žádné komentáře:

Okomentovat