16. července 2011

České knihy o středověké filosofii a spiknutí překladatelů

V první části tohoto příspěvku předestírám několik nepříliš lichotivých poznámek k většině knih o středověké filosofii dostupných v češtině. Po těchto minirecenzích přistupuji ke skandálnímu odhalení stran překladu jisté monografie.

Vždy, když jsem si procházel monografie ke středověké filosofii, které jsou dostupné v češtině, nabyl jsem pocitu, že jsem obětí jakéhosi spiknutí. Většina z nich trpí těmito nešvary: autor se tváří, že po smrti Tomáše Akvinského neexistuje žádná středověká filosofie, která by stála za řeč; 14. století je nahlíženo jako dekadentní doba; autor je orientován na německou interpretační tradici (čili hodně metafyziky, Eckharta, Kusánského) a takřka úplně ignoruje anglosaskou historiografii (čili skoro žádná logika a věda, žádný Roger Bacon či Buridan; Ockham pouze staromódně interpretovaný) a navíc - většinou se vůbec nejedná o dějiny středověké filosofie, nýbrž o dějiny středověké theologie.
K tomuto typu náleží monografie Pieperova, Heinzmannova a Flossova.

Autorem knihy Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie je německý křesťanský filosof Josef Pieper. Německý originál knihy vyšel v r. 1960, do češtiny byl přeložen během 80. let a koncem 80. let vycházel po částech v samizdatových sbornících editovaných Lenkou Karfíkovou. Po revoluci jej pak vydalo nakladatelství Vyšehrad. (Pieper, 1993)
Pieper není příliš nadšený z pařížských averroistů - vzdávají se podle něj "orientace na posvátnou tradici" (s. 98); přeceňuje tzv. pařížská odsouzení z r. 1277 - tvrdí, že v tomto roce prakticky středověká filosofie končí, protože se "plodný dialog" mění v "neplodnou hádku" a tvrdí, že v této době se filosofie zakonzervuje do jednotlivých škol (tomisté, skotisté apod.) a začne mít kanonickou povahu, což právě dialog znemožňuje. (s. 106) [Dnes je jasné, že ke vzniku řádových škol dochází mnohem později, spíše až v 15. či 16. století.] Ockham je "mladý revolucionář", který "výstředností" svého myšlení "vykračuje ze středověku". (s. 114-115)

Publikace Richarda Heinzmanna Středověká filosofie (česky Heinzmann, 2002) začíná už v rané patristice. Do středověké filosofie jsou tedy zařazeni různí antičtí křesťanští myslitelé latinské i řecké provenience. Možná právě proto je středověk ukončen relativně brzy - po Ockhamovi jsou už zařazeni pouze obligátní Eckhart a Kusánský. Výběr postav je omezen na theology nebo náboženské myslitele, je-li referováno o myslitelích, kteří nejsou v historii theologického myšlení příliš zdůrazňováni (např. Abélard či Ockham), jsou theologická témata z jejich děl přesto abstrahována a v Heinzmannově pojednání zdůrazněna. Chybí Jan ze Salisbury, Roger Bacon a zvláště Buridan, který je v současné době považován za nejvlivnějšího filosofa 2. pol. 14. století. (Appendix C, 2010: 902)

Monografie Pavla Flosse Architekti křesťanského středověkého vědění (Floss, 2004) je vlastně jedinou moderní monografií o středověké filosofii, kterou napsal český badatel (když pomineme níže uvedenou Bondyho knihu psanou z pozic neprofesionálního filosofa). Mezi její pozitiva patří především to, že se autor programově snaží relativizovat kánon středověké filosofie - kromě tradičních postav doplňuje tedy několik poznámek o pantheistovi Davidu z Dinantu (s. 182-184), o představitelích atomistické filosofie (s. 179-182), několik stran věnuje oxfordským kalkulátorům a "nové fyzice" 14. století (tedy tématům v české literatuře jinak zcela opomíjeným - s. 304-307) a zprostředkovává mnoho informací o Mikuláši z Autrecourtu (s. 337-372). Naopak zůstává tradicionalistou v hodnocení Anselmova a Akvinského významu v rámci středověké filosofie - o ledasčem napovídá, že z celkových 377 stran vlastního textu je 43 stran (tj. 11, 4 % textu) věnováno Anselmovi (hlavně jeho důkazům Boží existence a jejich následnému vlivu v dějinách filosofie; Anselmova originální sémantika představená především ve spise De grammatico je opomenuta zcela),  a 67 stran (tj. 17,8 %) Akvinskému. Oproti tomu Ockhamovi je věnováno 16 stran (4,2 %), Buridanovi pouhá 1 strana (0,003 %).

Celkem se tedy dá říci, že tyto monografie pracují s úzkou pramennou základnou, příliš se orientují na theologii, metafyziku a myšlení do konce 13. století. Situaci by snad mohl zachránit Stanislav Sousedík, který se programově zabývá opomíjenými scholastiky, není mu cizí analytická filosofie a jeho dílo představuje kvalitní syntézu dvou historiografických tradic (německé "theologizující" i anglosaské "logizující"). Bohužel jeho kardinální monografie Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím (Sousedík, 1997) začíná právě tam, kde středověk končí - v 15. století.

Přesto jsou i v češtině dostupné dvě knihy o středověké filosofii, které si zaslouží přízvisko "zajímavé".

Zdálo by se, že tím posledním, od koho můžeme očekávat svěží a adekvátní pohled na středověkou filosofii, je marxista se sklony k maoismu. Egon Bondy přesto ve své knize Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku (Bondy, 1993) předvádí docela zajímavý přístup. Kniha je psána z pozic diletanta - celá řada Poznámky k dějinám filosofie, jíž je kniha součástí, měla za normalizace nahrazovat oficiální výklad dějin filosofie. U Bondyho je sympatický jeho břitký tón, se kterým se odvažuje zaútočit na kanonické postavy křesťanské filosofie. Také uvádí alespoň jména a stručné poznámky k filosofům, o kterých před ním ani po něm až do dnešních dní nevyšlo v českém jazyce takřka nic - např. Richard Billingham, Albert Saský, Mikuláš Oresme.

Poslední monografií v těchto mých lamentujících anotacích je pak Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie Alaina de Libery (Libera, 2001). Tuto knihu nelze hodnotit jinak než kladně. Vyniká především v zachycení toho, co bývá v posledních letech zdůrazňováno jako specifikum středověké filosofie a čím (minimálně při současném stavu výzkumu) nedisponuje ani antická, ani novověká filosofie - totiž v zachycení multikulturality středověké filosofie. Robert Pasnau v úvodu k loni vydanému kompendiu The Cambridge History of Medieval Philosophy k tomuto tématu říká:
Zatímco studia antické a novověké filosofie se povýtce omezují na homogenní kulturní sféru v okruhu nejvýše několika stovek mil, svět středověké filosofie se rozprostírá od Oxfordu k Níšápúru [ve východní Persii], od Fezu [v dnešním Maroku] po Prahu; skrze muslimské, židovské a křesťanské myšlení a v souvislosti s tím v arabských, hebrejských, latinských a řeckých textech (máme-li zmínit pouze ty nejvýznamnější jazyky). (Pasnau, 2010: 1)
Liberovi se povedlo shrnout vše podstatné, co se událo mezi lety 500 a 1500 ve čtyřech hlavních kulturních, geografických a jazykových oblastech - v byzantské, arabské, židovské a latinské středověké filosofii. Tento přístup umožňuje zajímavá srovnání jednotlivých tradic, nacházení překvapivých podobností mezi nimi a vytváření nových interpretačních kontextů. Anselm je tedy dán do souvislosti s muslimským kalámem (s. 292), Abú 'l-Barakát al-Baghdádí je představen jako nominalista ockhamovského typu (s. 134n.), u postavy Filosofa v Dialogu mezi filosofem, Židem a křesťanem Petra Abélarda jsou shledávány kontury myšlení Ibn Bádždžy (s. 324). Navíc nechybí kapitola o středověké terministické logice (s. 382n.), adekvátní zhodnocení nominalismu (s. 424n.), zmínka o proměnách fyziky ve 14. století (s. 437-443), ale např. i seznam překladů arabských filosofických děl do latiny, které vznikly ve 12. století (s. 342n.). Tradicionalistům však v této publikaci bude pravděpodobně chybět větší prostor věnovaný Akvinskému, metafyzice a filosofické theologii. Nebudu však příliš přehánět, když se odvážím tvrdit, že Liberova kniha je v současné době tím nejlepším a nejrelevantnějším, co je v češtině ke středověké filosofii k dispozici.

Po letmém zhodnocení těchto pěti monografií monografii, z nichž jsou tři překladové, se opravdu zdá, že se musí jednat o spiknutí. Studenti filosofie jsou záměrně udržování v nevědomosti o současném stavu výzkumu u zahraničních badatelů a z cizích jazyků jsou překládány pouze jednostranně zaměřené práce (s čestnou výjimkou Libery).

A právě v této paranoidní představě o spiknutí překladatelů jsem se utvrdil o to více ještě dnes. Při četbě A History of Natural Philosophy. From the Ancient World to the Nineteenth Century historika vědy Edwarda Granta (Grant, 2006) jsem v poznámce pod čarou narazil na odkaz na kapitolu Early Islamic Philosophy, která by měla být v The Cambridge History of Later Greek and Early Medieval Philosophy. Jak známo, tato publikace je dostupná v češtině - přeložil ji Martin Pokorný a pod názvem Filosofie pozdní antiky ji vydalo nakladatelství OIKOYMENH v r. 2002. V českém překladu ovšem žádná kapitola o arabské raně středověké filosofii přirozeně není...
V první chvíli jsem podezíral Edwarda Granta - je to přece jen už docela starý pán, patrně si spletl knihu, ze které citoval a daná kapitola se nachází v úplně jiném sborníku. Pak ve mně ovšem začala hlodat pochybnost. Prohlédl jsem si tedy anglický originál, který náhodou mám k dispozici v elektronické verzi (jeho část je také na Google Books) a s hrůzou zjistil, že proti českému překladu obsahuje navíc celých 6 kapitol o raně středověké filosofii! Zatímco anglická monografie má 8 částí a 40 kapitol, český překlad má pouze 6 částí a 34 kapitol.
Pro ilustraci doplňuji, o co české čtenáře překladatel a nakladatelství ochudili:    

PART VII     WESTERN CHRISTIAN THOUGHT FROM BOETHIUS TO ANSELM  (H. Liebeschütz)
Chapter 35     Boethius and the legacy of antiquity
A The last Roman and the medieval tradition of logical studies
B A statesman as lay theologian
C Philosophy as man's guide
D The problem of Boethius' religious allegiance
E Isidore of Seville and philosophical lore at the beginning of the Middle Ages
Chapter 36     Development of thought in the Carolingian Empire
A Frankish criticism of Byzantine theories of sacred art
B Political and theological discussions after Charlemagne's death
C John Eriugena and his cosmological interpretation of Martianus Capella
D A philosopher's reinterpretation of St Augustine
Chapter 37     The debate on philosophical learning during the transition period (900-1080)
A The discussion on the character of Boethius: Platonic or Christian philosopher?
B Dialectical skill as a scholar's showpiece
C Berengar of Tours: an attempt at applying logical analysis to theological doctrine
D Petrus Damiani: conversion from dialectic to ascetic life
Chapter 38     Anselm of Canterbury: the philosophical interpretation of faith
A The impact of the Berengarian controversy
B The meaning and purpose of understanding faith
C The transformation of platonism
D Human speech and theological concepts
E The argument for God's existence
F Defence against Gaunilo and Roscelinus
G The pre-scholastic form of thought
PART VIII     EARLY ISLAMIC PHILOSOPHY  (R. Walzer) 
Chapter 39     Introductory
A Approaches to the study of Islamic philosophy
B Islamic and Greek philosophy: al-Kindí and ar-Rází
Chapter 40     Al-Fárábí and his successors
A Life and writings: political philosophy
B Philosophy and religion
C The world, man and society
D Natural theology
E Greek philosophy and Muslim theology
F The successors of al-Fárábí
Nejznepokojivější je, že nikde v celé knize čtenář nezjistí, že se jedná o překlad ochuzený o několik docela zásadních kapitol. Dokonce i ediční poznámka (tedy místo jako stvořené k tak zásadnímu sdělení) o tom ctnostně mlčí. Jedná se tedy dozajista o spiknutí! ;)

Poznámka: Teď už seriózněji:
Cambridge University Press v 60. letech vydal The Cambridge History of Later Greek and Early Medieval Philosophy (ed. A. H. Armstrong), na kterou bezprostředně navázala The Cambridge History of Later Medieval Philosophy: From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100–1600 (ed. N. Kretzmann, A. Kenny, J. Pinborg, E. Stump; monumentální dílo anglosaské filosofické medievalistiky, o kterém jsem loni napsal článek na českou Wikipedii). Zatímco první svazek pokrýval řeckou filosofii od helénistických akademiků, přes novoplatoniky, řecké i latinské patres až k latinskému a arabskému ranému středověku; druhý svazek byl zaměřený tematicky a pokrýval středověkou filosofii od 12. století až po druhou scholastiku.
Oproti tomu OIKOYMENH do své ediční řady Dějiny filosofie překládá monografie z různých jazyků, především z němčiny. U monografie o středověké filosofii však udělalo výjimku (díkybohu ;) a místo další knihy, mezi jejímiž autory či editory by figuroval Wolfgang Röd (tento německý emeritní profesor, který se narodil v r. 1926 ve slezském Bohumíně, něm. Oderberg, vede v mnichovské nakladatelství C.H.Beck čtrnáctidílnou řadu Geschichte der Philosophie, jejíž patrně měla být česká ediční řada z OIKOYMENH překladem), nechalo přeložit raději knihu francouzského odborníka Alaina de Libery. Ta pojednává o čtyřech hlavních geokulturních okruzích středověké filosofie - byzantském, arabském, židovském a konečně latinském; přičemž latinská část pokrývá dějiny středověké filosofie od Boethia až po některé autory 15. století. Patrně aby se informace příliš nedublovaly, vyšla Filosofie pozdní antiky zkráceny o kapitoly o raném středověku latinském i arabském (obojí je již u Libery).
Podle záložky by pak měl na Liberu navazovat svazek s názvem Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Myslel jsem si, že se bude jednat o výše uvedený sborník The Cambridge History of Later Medieval Philosophy: From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100–1600, ale pravděpodobnější je, že OIKOYMENH zůstane věrné  německé předloze a přeloží Die Philosophie des Hoch- und Spätmittelalterss (viz Google Books), jejíž autorem není Röd, nýbrž Theo Kobusch (něm. wiki), a která vyšla před nedávnem - v r. 2011. Čili - nechejme se překvapit!

Další poznámka: V souvislosti s tímto příspěvkem zakládám tag "lamentace". V tomto vlákně budu shromažďovat příspěvky, v nichž s notnou dávkou (sebe)ironie (1) hořekuji na současným stavem historiografie středověké filosofie, zvláště v českých zemích. (2) Dále v nich většinou  vyjadřuji své pohoršení nad marginalizací této filosofické tradice jako celku, nebo jednotlivých jejích představitelů, nebo příliš jednostranným výkladem tohoto velmi bohatého a originálního období! :) (3) V těchto příspěvcích se snažím poukázat na mylnost této tendence k marginalizaci a také nové směry výzkumu (které se objevují zvláště v anglosaské tradici bádání o dějinách filosofie). Zapřísáhlým následovníkům Ermolaa Barbara doporučuji takto označené příspěvky rovnou přeskočit. (O tomto podivuhodném italském renesančním filologovi, učenci a zapřísáhlém odpůrci středověké vzdělanosti snad někdy příště. Sám zastávám spíše stanoviska Pica della Mirandolly.)

EDIT (15. 6. 2016):  Krátké zamyšlení nad ediční řadou Dějiny filosofie sepsal Petr Glombíček pro Literární noviny v r. 2004 (tedy v počátcích ediční řady , kdy bylo vydáno pouze 5 svazků).

LITERATURA
Appendix C. Biographies of Medieval Authors. In: PASNAU, R. The Cambridge History of Medieval Philosophy, Volume 2. Cambridge University Press, 2010, s. 833-996.
ARMSTRONG, A. H. (ed.). Filosofie pozdní antiky. Od staré Akademie po Jana Eriugenu. Praha: OIKOYMENH, 2002. Přeložil Martin Pokorný.
BONDY, E. Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů v edici Vokno, 1993.
FLOSS, P. Cesty evropského myšlení 1. Architekti křesťanského středověkého vědění. Praha: Vyšehrad, 2004.
GRANT, E. A History of Natural Philosophy. From the Ancient World to the Nineteenth Century. Cambridge: Cambridge University Press, 2006.
HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. Přeložil Břetislav Horyna.
LIBERA, A. de. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přeložil Martin Pokorný.
PASNAU, R. Introduction. In: PASNAU, R. The Cambridge History of Medieval Philosophy, Volume 1. Cambridge University Press, 2010, s. 1-7.
PIEPER, J. Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie. Praha: Vyšehrad, 1993. Přeložil Ivan Ozarčuk.
SOUSEDÍK, S. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.

Žádné komentáře:

Okomentovat