Ve včerejším příspěvku jsem psal o proměnách přístupu historiků ke středověké filosofii, dnešní příspěvek bude portrétem významného amerického historika filosofie, který rehabilitoval Viléma Ockhama.
Philotheus Boehner, vlastním jménem Heinrich Boehner (1901 – 1955) byl historik středověké filosofie a člen františkánského řádu. Jako jeden z prvních badatelů 20. století zkoumal středověkou logiku. Započal práce na edici spisů Viléma Ockhama.
Narodil se v Lichtenau (ve Vestfálsku) v r. 1901. Do františkánského řádu vstoupil v r. 1920 (tehdy přijal nové jméno - Philotheus). Následně vystudoval filosofii a mimo to získal doktorát z botaniky - jeho disertace měla název Über die thermonastischen Blutbewegegungen bei der Tulpe a pojednávala tedy o vlivu teploty na kvetení tulipánů. V r. 1927 byl jmenován knězem, ačkoliv trpěl tuberkulózou do té míry, že se zdálo, že brzy umře. Během odpočinku kvůli své nemoci začal překládat do němčiny monografii francouzského medievalisty Étienna Gilsona o sv. Bonaventurovi. Dále přeložil knihy téhož badatele o Augustinovi a Bernardovi z Clairvaux.
Ve 30. letech se stal Gilsonovým blízkým přítelem. Během 2. světové války emigroval do Ameriky, kde na Saint Bonaventure College (dnes St. Bonaventure University) v New Yorku přednášel o františkánské filosofii. Zde se také podílel na založení Franciscan Institute (byl jeho prvním ředitelem), což je pracoviště pro výzkum dějin, spirituality a intelektuálního života františkánského hnutí. Vydává časopis Franciscan Studies, periodikum, ve kterém vycházejí studie předních badatelů mj. o středověké filosofii a logice pěstovaných mezi středověkými františkánskými intelektuály. Pod patronátem institutu také vznikly moderní edice Ockhamových spisů (viz níže).
Philotheus Boehner zemřel r. 1955 na koronární trombózu.
Co se týče Boehnerova odborného působení, je významný především jako tvůrce latinských edic středověkých spisů, jako překladatel a jako badatel na poli středověké filosofie a logiky.
Dal impulsy k vytvoření moderní edice filosofických a theologických děl Viléma Ockhama (ta vycházela po jednotlivých svazcích mezi lety 1967 a 1988), sám editoval první dva díly Ockhamova spisu Summa logicae. Dále vytvořil edici De puritate artis logicae (delší verze, tzv. Tractatus longior), logického textu Ockhamova souputníka Waltera Burleyho. Z Ockhamova díla dále vytvořil a přeložil reprezentativní výbor - ten vyšel po jeho smrti v r. 1955 péčí Raymonda Klibanského jako Philosophical Writings.
Zasloužil se o reinterpretaci Ockhamova odkazu v dějinách filosofie - dokázal, že do té doby rozšířená představa, že Ockham reprezentuje úpadek středověké filosofie, je jednoduše špatná a zastaralá. (Inglis, 1998: 217) Také ukazuje, že vžité označení Ockhama jako nominalisty je zkreslující - Ockham sice vznáší tezi, že v extramentálním světě existují pouze jednotliviny, nicméně povahu universálií mají pojmy vyskytující se v lidské mysli, přičemž vztah mezi věcí a pojmem je přirozený a není tedy dán konvencí. Proto je vhodnější označovat Ockhama za zastánce konceptualismu. (tamže: 218)
Publikoval také mnoho studií o středověké logice 14. století a přidružených tématech. (Podrobná bibliografie je na staré verzi portálu Logic Museum). Vrcholem této jeho činnosti je pak monografie o středověké logice Medieval Logic. An Outline of its Development from 1250 to c. 1400. (Boehner, 1952) Z dnešního pohledu je tato monografie sice již překonaná (především se zakládá se relativně úzké pramenné základně, což ovšem pouze odráží situaci vydávání středověkých logických spisů v 50. letech), nicméně Boehner svým dílem byl jedním z iniciátorů širokého výzkumu středověké logiky, který v anglosaských zemích především u analyticky orientovaných historiků filosofie začíná v 60. letech a trvá dodnes.
LITERATURA
BOEHNER, P. Medieval Logic. An Outline of its Development from 1250 to c. 1400. Manchester, 1952. [dostupné na archive.org]
INGLIS, J. Spheres of Philosophical Inquiry and the Historiography of Medieval Philosophy. Leiden: Brill, 1998. Zvláště kap. 8: The Expansion of the Pantheon of Medieval Philosophers in the Late Twentieth Century, s. 215-229.
Žádné komentáře:
Okomentovat