14. dubna 2017

Teorie vnímání ve 13. a 14. století (Berlín)

Minulý týden (6. a 7. 4.) se v Berlíně na Humboldtově univerzitě konala konference Theories of Sense-Perception in the 13th and 14th Centuries, věnovaná teoriím smyslového vnímání a zaměřená úzce na středověkou filosofii 13. a 14. století (viz stránky konference). Konferenci organizovala Elena Baltuta.

Z historického hlediska byly příspěvky věnovány povýtce myslitelům, kteří v současné odborné literatuře tvoří určitý kánon tohoto období – Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Robert Kilwardby, Roger Bacon, Petr Olivi, Jan Duns Scotus a Jan Buridan. Občas zaznělo jméno méně známého myslitele (jako např. Jakub z Viterba), ale jinak v tomto historickém ohledu příspěvky příliš objevné nebyly.

Co však chybělo na originalitě z historického hlediska, bylo bohatě nahrazeno hloubkou filosofického vhledu a pečlivostí v analýze jednotlivých pozic. Ze systematického hlediska se zkoumala témata jako mechanismus vzniku percepčního aktu, vizuální teorie, role pozornosti při vnímání, otázka immateriality na rovině smyslového vnímání, vnímání jako model singulárního poznání a také vztah smyslového vnímání a racionality na rovině kognitivní psychologie lidí i zvířat. Celkem zaznělo 12 příspěvků:

6. dubna:
  • Saliha Shah (Indian Institute of Technology Delhi) – The Limits of Sense-Perception: An Exploration of the Theory of Internal Senses in Avicenna and Averroes
  • John Marenbon (University of Cambridge) – Sense-Perception and Immateriality in the 13th and 14th Centuries
  • José Filipe Silva (University of Helsinki) – The Chameleonic Mind: Medieval Augustinians on the Activity of Perception
  • Juhana Toivanen (University of Jyväskylä) – Perceiving as: A Theme and Medieval Variations
  • André Martin (McGill University) – Peter John Olivi on Perception, Attention and the Soul’s Orientation Towards the Body
  • Mattia Mantovani (Humboldt University of Berlin) – Sensus spoliatus: The Perspectivists’ Distinction between Proper and Common Sensibles
7. dubna:
  • Dominik Perler (Humboldt University of Berlin) – Rational Seeing: Aquinas on Human Perception
  • Daniel De Haan (University of Cambridge) – Perception, Practical Reason, and Prudence in Thomas Aquinas: The Function of the vis cogitativa
  • Lukáš Lička (University of Ostrava) – Non sicut mus de foramine: Some 13th Century Approaches Towards the Extramissionist Explanation of Vision
  • Andrew LaZella (University of Scranton) – Caesar in Bronze: Duns Scotus on the Sensation of Singulars
  • Martin Klein (Humboldt University of Berlin) – John Buridan on the Singularity of Sense-Perception
  • Elena Baltuta (Humboldt University of Berlin) – Perception and Causation in Robert Kilwardby
K dispozici je rovněž seznam abstraktů.

Několik povšechných poznámek k zajímavým tezím některých příspěvků:
  • Silva: různé názory augustinovských autorů na mechanismus vzniku percepčního aktu:
    • zajímavé je především jeho rozlišení dvou variant tzv. excitační teorie (tj. dualistické teorie podle které předmět kauzálně působí pouze na tělesné rovině = ve smyslovém orgánu; kdežto duše je touto afekcí excitována a sama zapříčiňuje kognitivní akt) – Silva rozlišuje:
      • excitaci jako pasivní asimilace – změna v orgánu vede ke změně v duševní mohutnosti (anonymní komentátoři k De anima, ed. Gauthier a ed. Bernardini)
        • zdá se, že tato pozice nemá problém s tzv. ascendenční kauzalitou, tj. s působením tělesných stavů na stavy duševní
      • excitace jako aktivní asimilace – duše sama sebe transformuje a asimiluje se k vnějšímu předmětu (hl. rozdíl zde zřejmě spočívá v tom, že duše k tomu není necesitována, změna v orgánu vyvolaná předmětem není účinnou příčinou transformace duše, ale spíše "příležitostí")
        • v tomto kontextu se objevují metafora duše jako chameleona (stejně jako chameleon je schopen rychle měnit barvy, tak duše je schopna rychle se transformovat tak, aby reprezentovala vnější předměty) – viz Augustin, De Trinitate a Vilém z Auvergne;
        • a metafora aktivního vosku (která rozvíjí aristotelskou metaforu vosku a pečetidla) – viz Robert Kilwardby, Jan Peckham, zmíněno i u Oliviho
  • Martin: předložil výklad Oliviho teorie vzniku percepčního aktu, který je alternativní vůči standardnímu výkladu (viz např. Pasnau, 1997, s. 130–134, 168–181; Toivanen, 2013, kap. 5–8; česky stručně Lička, 2016)
    • standardní výklad: afekce orgánu předmětem nemají při vzniku vnímání žádnou roli; zásadní je zaměření pozornosti a následné zapříčinění aktu, kde účinnou příčinou je smyslová duše sama; předmět hraje leda roli tzv. terminativní příčiny
    • Martin: afekce orgánu mají kauzální roli při zaměřování pozornosti smyslu (problém přechodu mezi orgánem a duševní mohutností pak řeší odkazem na "přirozené sepětí" [naturalis colligantia] – viz 30. 11. 2014)
      • pozn.: zajímavé je také Martinovo chápání tzv. aspectus generalis jako nevědomého
  • Marenbon + Mantovani: perspektivisté (Bacon) v otázce povahy species zastávají materialitu (na rozdíl od aristoteliků typu Alberta Velikého a Tomáše Akvinského)
    • důležité je však rozlišit mezi materialitou a tělesností – species jsou sice materiální (jsou to formy, které inherují v určité části prostředí či orgánu), ale nejsou to tělesa (nejsou trojrozměrná, ale přejímají rozměry části prostředí či subjektu, v němž inherují)
  • Perler: interpretace Akvinského, podle níž smyslové vnímání u zvířat a lidí je zásadně odlišné
    • východiskem je jiná metafyzika smyslové duše, konkrétně přítomnost posuzovacího / estimativního smyslu u zvířat a kogitativního smyslu u lidí
    • zvíře pak estimativním smyslem pouze spojuje nějaké vlastnosti jednotlivin, člověk kogitativní schopností, která spolupracuje s intelektem, uchopuje jednotlivinu jakožto případ obecniny
    • zvířata tedy vnímají věci jako svazky vlastností, kdežto lidé vnímají věc jako instanci určitého typu, kterému připisují určité vlastnosti
    • podle Perlera tedy existuje úzké spojení mezi smyslovostí a racionalitou – racionalita utváří naše vjemy
  • LaZella: Scotova teze, že ani při vnímání neuchopujeme věc v její jednotlivosti
  • Klein: Buridanova teorie smyslového vnímání
    • oproti tradičnímu aristotelismu Buridan kromě receptivity zdůrazňuje i aktivitu duše 
    • akt vnímání existuje jak v orgánu, tak v mohutnosti – smyslová duše je příčinou vnímání, látka pak způsobuje, že sám akt je v nějakém smyslu rozprostraněný
    • proti buridanovské tezi o materialitě intelektu (viz např. Zupko, 2004) lze vznést námitku schopnosti obecného poznání (jelikož se obecné poznání týká obecného jakožto abstrahovaného od látky, mohutnost schopná poznávat obecné musí být rovněž zbavena látky)
      • X proti tomu Buridan poukazuje, že schopnost obecného poznání lze v určitém ohledu připsat i smyslové duši – i na této úrovni mohou existovat obecné akty (např. touha zvířat po vodě – není aktem, jehož předmětem by byla nějaké jednotlivina, ale jakákoliv voda – čili něco obecného)
      • singulární poznání pak není dáno materialitou svého předmětu, ale tím, že poznaná věc je na zřeteli (prospectus) poznávajícího (Buridan zde užívá augustinovského konceptu prospectus, patrně ovlivněn Petrem Auriolem)
      • zajímavým důsledkem této pozice je, že se oddělují otázky metafyzické (jakým způsobem existuje singulární kognitivní akt a příslušná species) a otázky epistemologické (čím je dána singularita kognitivního aktu)

LITERATURA
  • LIČKA, L. Vnímání, kauzalita a pozornost: Roger Bacon a Petr Olivi. Studia Neoaristotelica. 2016, roč. 13, č. 3, s. 1–38.
  • PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.
  • TOIVANEN, J. Perception and the Internal Senses: Peter of John Olivi on the Cognitive Functions of the Sensitive Soul. Leiden: Brill, 2013.
  • ZUPKO, J. On Buridan’s Alleged Alexandrianism: Heterodoxy and Natural Philosophy in Fourteenth-century Paris. Vivarium. 2004, roč. 42, č. 1, s. 42-57.