23. prosince 2014

Insolubilia na Facebooku

Nadšený čtenář!
Iluminace z vatikánského rukopisu
Auriolova Scripta (MS Borghese 329, fol. 51r).
V lednu to bude už pět let od založení tohoto blogu věnovaného středověké filosofii a vědě. Rozhodl jsem se, že k této příležitosti vytvořím blogu stránku na Facebooku. Případní zájemci ji mohou nalézt zde.

Stránka bude sloužit především ke sdílení nových příspěvků na tomto blogu. Takže, pokud vás blog zajímá a chcete mít upozornění na nové příspěvky z první ruky (a zároveň nemáte možnost sledovat mne na Google+ nebo na Twitteru), můžete se přihlásit k odběru nově i na Facebooku.

Přeji pěkné Vánoce!

13. prosince 2014

O pojmu tradice

Tento příspěvek je drobnou úvahou o pojmu tradice a navazuje na předchozí příspěvek o konferenci "Pluralita tradice ve středověké a raně novověké filosofii".

Jak jsem zmínil již v předchozím příspěvku, na řečené konferenci poněkud chyběla reflexe toho, co se myslí slovem "tradice". Osobně tradicí rozumím určitý intelektuální a společenský útvar, který je v rámci nějakého širšího časového období víceméně konstantní (nebo se vyvíjí jen pomalu), zahrnuje určité základní teze, návody k různým (v tomto případě především intelektuálním) praktikám a zároveň "autority", tj. vzory, podle nichž je tyto praktiky záhodno vykonávat. Filosofická tradice tedy s sebou nese určité postoje, hodnotové soudy o tom, které otázky jsou důležité a které ne, a také to, jaké typy argumentů jsou považovány za přesvědčivé.

S pojmem tradice se však dále pojí problém, který nám zanechalo osvícenství: totiž představa, že tradice je něco svazujícího, něco, co nám brání svobodně myslet.
Osvícenství se koneckonců samo definuje na základě rozchodu s tradicí. Jako doklad nám může posloužit slavná Kantova úvaha o tom, co je to osvícenství. V tomto textu královecký filosof klade ostrou distinkci mezi tradicí na jedné straně a racionalitou na straně druhé. Podle Kanta je pak osvícenství procesem přechodu od (a) nesvéprávností k (b) svéprávnosti; tedy mezi
  • (a) situací, kdy člověk jedná podle pravidel, k nimž nedochází vlastním rozumem, nýbrž kdy na používání rozumu rezignuje a „líně a zbaběle“ přijímá pravidla, která ustanovili jiní;
  • a (b) situací, kdy člověk je schopen užívat svůj rozum samostatně bez cizího vedení a nepřijímat pravidla slepě. (Kant, 1993: 381-387)
Tato distinkce mezi intelektuální nesvéprávností a svéprávností bývá od Kantových dob často ztotožňována s distinkcí mezi poslušenstvím tradici na jedné straně a užíváním rozumu na straně – a v důsledku toho zároveň s distinkcí mezi premoderní a moderní dobou.

Je však vhodné z této Kantovy úvahy odvodit, že (dejme tomu) středověká filosofie je neracionální, protože má pozitivní vztah k tradici? Osobně se domnívám, že taková odsouzení je poněkud unáhlené. Ukázat to lze na tom, jak ve středověku byly užívány filosofické autority (auctoritates). Ačkoliv se ve středověkých textech úcta k autoritám určitě objevuje, rozhodně se nejedná o slepou poslušnost.

Ilustrativní může být např. přístup bagdádského polyhistora Al-Kindího (9. stol.) k eukleidovské optice – v úvodu svého optického pojednání De aspectibus představuje tento myslitel své cíle: chce jednak předložit a vyložit (exponere), co nám zanechali starověcí učenci (antiqui), ale na druhou stranu rozšířit a doplnit (augere), co oni sami započali. (De aspectibus, prol., ed. Björnbo, 3) Středověký učenec si tedy uvědomuje svou návaznost na úspěchy předchozích generací, zároveň ale je schopen na jejich práci navázat a v dílčích aspektech ji opravit.

Ještě zjevnější je povaha tohoto přístupu k tradici v žánru scholastických kvestií. Jak poukazuje scotistický badatel Antonie Vos (mimochodem De Rijkův žák), ve středověku se autority objevují na obou stranách kvestie – tj. když je představena otázka, shromáždí se názory autorit ve prospěch kladné i záporné odpovědi. V důsledku toho kvestie nemůže být rozhodnuta na základě autorit, ale jiným způsobem – můžeme dodat: užíváním rozumu. Role autorit spočívá pouze v tom, že vytyčují prostor, ve kterém se pravda nachází. (Vos, 2006: 530-539)

Také jednotlivé příspěvky na řečené konferenci ukázaly, že v případě středověkých a raně novověkých myslitelů není rozumné počítat s tak ostrou distinkcí mezi tradicí a racionalitou. Středověcí a raně novověcí myslitelé (většinou) nepodléhají tradici slepě, ale naopak ji opětovně promýšlí a rozvíjejí. V této souvislosti si zaslouží zmínku příspěvek Lukáše Nováka o Dunsi Scotovi: na Scotovi lze demonstrovat běžný středověký způsob práce s autoritami – pokusit se "zachránit, co se dá", číst autority vstřícně a interpretovat je tak, aby výsledkem byly pravdivé postoje. Tento způsob podle Nováka kontrastuje s novověkým způsobem myšlení, které naopak tradici odvrhuje a snaží se "začít znovu".

LITERATURA
  • AL-KINDÍ. De aspectibus. Ed. A. A. Björnbo. In: BJÖRNBO, A. A.; VOGL, S. Alkindi, Tideus und Pseudo-Euklid. Drei optische Werke. Leipzig – Berlin: Teubner, 1912, s. 3-41.
  • KANT, I. Odpověď na otázku: Co je to osvícenství? Filosofický časopis. 1993, roč. 41, č. 3, s. 381-390. Přel. J. Loužil, kom. M. Znoj.
  • VOS, A. The Philosophy of John Duns Scotus. Edinburgh University Press, 2006.

Pluralita tradic (Nové Hrady)

Počátkem tohoto týdne se v Nových Hradech v jižních Čechách konala konference Pluralita tradic ve středověké a raně novověké filosofii, kterou pořádaly Filosofický ústav AV ČR a Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Na konferenci vystoupili historikové filosofie zabývající se dlouhým obdobím v dějinách myšlení rozprostírajícím se od raného latinského středověku, přes vrcholný středověk, až po raně novověkou filosofii. Zazněly následující příspěvky (viz také program, v němž ale došlo k určitým změnám):

Pondělí 8. prosince:
  • Marek Otisk (FLÚ AV ČR, FF OU): Číslo a matematika jako předmět filosoficko-teologického zájmu raně středověkých myslitelů
  • Václav Němec (FLÚ AV ČR, FF UK): Vědomý a nevědomý novoplatonismus ve středověku
  • Lukáš Novák (FF UK, TF JU): Scotova „recepce“ novoplatonismu
  • Tomáš Nejeschleba (FF UP): Bonaventurismus jako svébytný filosofický systém?
  • Jakub Sirovátka (TF JU): Nekonečnost Nekonečna. Tradice radikální transcendence u Mikuláše Kusánského v návaznosti na Augustina a Diogena Areopagitu
  • Miroslav Hanke (FLÚ AV ČR, FF ZČU): Problém univerzálií v pozdněstředověkém nominalismu. Případ Martina Magistriho (1432–1482)
  • Jan Samohýl (TF JU): Diskuse k „Maimonidovské kontroverzi“ v Praze v druhé polovině 16. století v kontextu židovského myšlení
  • Prokop Sousedík (KTF UK, UJEP), David Svoboda (KTF UK, FLÚ AV ČR): Různé koncepce matematiky od antiky po novověk
 Úterý 9. prosince:
  • Daniel Heider (FLÚ AV ČR, TF JU): Idea řádu a metodologie Suárezovy psychologie
  • Tomáš Machula (TF JU, FLÚ AV ČR): Koncepce kardinálních ctností ve středověké scholastice
  • Daniel Špelda (FF ZČU): Progresivistická rétorika raně novověké filosofie a věd
  • David Svoboda (FLÚ AV ČR, KTF UK): Tomistické pojetí vztahu
  • Jan Palkoska (FF UK): Pappova matematická analýza a Descartova metoda

Příspěvky byly zaměřeny tak, aby poukazovaly na fakt, že středověké myšlení není čistě homogenní – že se nejedná např. o rozvíjení čistě aristotelské tradice. Celkově lze z příspěvků odvodit několik tradic, které se projevovaly v středověkém a novověkém (latinském) myšlení:
  • samozřejmě scholastické myšlení (Novák, Hanke, Heider, Machula)
    • scholastika není zjevně definovaná nějakými základními tématy (např. filosofickou theologií) – už samotné příspěvky ukázaly, že se jednotliví myslitelé zabývali teorií poznání (Novák), metafyzikou a naukou o duši (Svoboda, Heider), logikou a ontologickými závazky (Hanke), ale i etikou a teorií ctností (Machula)
    • stejně tak scholastika není definována nějakými vybranými postoji, např. realismem (viz Hanke a nominalismus) nebo aristotelismem (scholastický filosof často zastával i novoplatónské postoje – viz dále)
    • scholastickou tradici lze zřejmě definovat nejlépe její metodou – pojmová analýza, důraz na argumentaci, apod.
  • novoplatónská filosofie a její dědictví (Němec, Novák, Nejeschleba, Sirovátka, Heider)
    • zajímavé byla teze Václava Němce: ve středověku byl velmi častý "nevědomý" platonismus – i když mnozí autoři (což platí zvl. pro raný středověk) neměli např. k dispozici Platónův korpus, jejich myšlení je prodchnuto novoplatónským viděním světa (k této problematice viz např. aktuální podcast Petera Adamsona)
    • v rámci reflexe této tradice některé konferenční příspěvky zkoumaly novoplatónské (a augustinovské) prvky, které se projevují u scholastických autorů – např.:
      • Novák a Scotova kritika iluminační teorie poznání u Jindřicha z Gentu (reflexe části Scotovy kruciální 3. distinkce z Ordinatio I; viz [Pasnau, 2003: 300-304]); 
      • Heider a argumenty v Suárezově psychologii, které se zakládají na novoplatónské myšlence řádu a "velkého řetězce jsoucen" (novoplatónská představa hierarchie je častá; objevuje se např. i u Petra Auriola - viz [Lička, 2015: zvl. §3]);
      • Nejeschleba a otázka, jak vysvětlit pnutí mezi tradicí platónskou a aristotelskou u Bonaventury (o sporu mezi interprety Bonaventury píše poutavě už ve studii [Nejeschleba, 2003: 7-18])
  • matematika (Otisk, Palkoska, Sousedík/Svoboda)
    • příspěvky poukázaly na důležitost matematické tradice od antiky po novověk; zabývaly raně středověkým pojetím matematiky, známým především z kvadriviálních příruček (Otisk), i vlivem matematiky na filosofii:
      • Palkoska ve svém příspěvku obhajoval tezi, že Descartova metoda byla částečně inspirovaná řeckou matematikou/geometrií, zvláště Pappem z Alexandrie, především geometrickým pojmem analýzy (Palkoska v příspěvku přesvědčivě propojil Descartovu epistemologii [metodu analýzy]  s jeho kognitivní psychologií = rozbor jednotlivých mentálních procesů jako chápavost, soud až k tzv. "vynucenému souhlasu", který provádí vůle, předloží-li nám chápavost jasný a rozlišený obsah)
  • židovské myšlení, které na konferenci představil Samohýl na dědictví maimonidovských kontroverzí v Praze
Kromě příspěvků reflektujících jednotlivé tradice a jejich aspekty zazněla také jakási "meta-reflexe" přístupu ke tradicím a autoritám v renesanci, novověku a osvícenství (Špelda). Špelda k tomuto tématu přistoupil prostřednictvím metafor, které se v těchto obdobích objevovaly – např.:
  • figura obráceného věku (staří nejsou antičtí myslitelé, ale my, protože naše doba má za sebou více věku → jeden důsledek = infantilizace Aristotela);
  • metafora trpaslíků na ramenou obrů (která postupně měnila význam od představy dekadence a úpadku [příroda je slabá, naše vědění je "zakrslé" v porovnání s veleduchy antiky]) až po představu kumulativnosti poznání [díky tomu, že sedíme na ramenou obrů, vidíme dále]);
  • metaforu génia uvězněného v čase (Aristotelés měl pronikavého ducha a kdyby slyšel argumenty pro novou kosmologii, určitě by s nimi souhlasil; kdyby Duns Scotus nežil v době tmářství, nemarnil by čas subtilnostmi a byl by novým Newtonem). (Od poslední metafory už není daleko k historismu.)
Na konferenci poněkud chyběla reflexe toho, co je to tradice, byť tento termín zazníval velmi často. (Drobné úvaze o pojmu tradice věnuji následující příspěvek.) Dále, je přirozené, že na takto široce pojaté konferenci se patřičné pozornosti nedostane všemu. Spíše marginálně byly představeny některé tradice geokulturní: arabská středověká filosofie zazněla pouze okrajově v příspěvku Václava Němce, byzantská vůbec; je však třeba podotknout, že židovské myšlení bylo tématem celého jednoho příspěvku (Samohýl). Tradice vědecká byla představena dostatečně, ovšem poněkud jednostranně – z vědeckých disciplín se mluvilo pouze o matematice. Nikdo bohužel nereflektoval lékařskou tradici galénovsko-avicennovskou, která měla na evropské latinské myšlení silný vliv od raného středověku (salernská škola) minimálně po 16. století (kromě samotného lékařství také ve filosofických disciplínách – v psychologii, antropologii atp.).

Celkově však konference byla velmi zajímavou událostí. Na závěr lze dodat, že podobná akce se konala již před čtyřmi lety, kdy hlavním tématem byla problematika univerzálií (viz dr. Novotný, 13.12.2010). Z této minulé konference byl publikován "sborník" (resp. supplementum Studií Neoaristotelica) s názvem Univerzálie ve scholastice; podobně i příspěvky, které zazněly na této současné konferenci by se měly dočkat publikování podobnou cestou.

EDIT (16. 12. 2015): Právě vyšel sborník s příspěvky z této konference – Pluralita tradic: od antiky po novověk (= Studia Neoaristotelica, supplementum II). Obsah sborníku je k nahlédnutí např. zde.

LITERATURA
  • LIČKA, L. Co je člověk? Petr Auriol a role kognitivní psychologie ve středověké definici člověka. In: HERŮFEK, J. Pojetí důstojnosti člověka od antiky po současnost. Ostrava: Ostravská univerzita, 2015, s. 55–78. [PDF]
  • NEJESCHLEBA, T. „Redukující“ povaha filosofie Bonaventury z Bagnoregia. In: BONAVENTURA. Jak přivést umění zpět k theologii. Váš učitel je jeden, Kristus. Praha: OIKOYMENH, 2003, s. 7-56.
  • PASNAU, R. Cognition. In: WILLIAMS, T. (ed.). The Cambridge Companion to Duns Scotus. Cambridge University Press, 2003, s. 285–311.