28. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – první den

Na konferenci Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind v Berlíně zazněly ve čtvrtek 23. 10. následující příspěvky:
  • Stephan Schmid (HU Berlín): Introduction: Three Traditions of Late Scholastic Philosophy of Mind
  • Dominik Perler (HU Berlín): Mind and Method
  • Paolo Rubini (Berlín): The Function of the Intellect: Intentionality and Representationalism
  • Sonja Schierbaum (HU Berlín): Late Medieval Theories of (Self-) Consciousness
  • Sydney Penner (Cornell University): Renaissance Debates about the Will and its Freedom 
Příspěvek Stephana Schmida konferenci otevíral a poukazoval především na metodologické a historiografické problémy: období mezi lety 1300 - 1600 obsahuje obrovské množství materiálu: je třeba udržet si systematický nadhled a neutopit se v detailech. Dále rozlišil tři hlavní tradice v tomto období: aristotelismus (široce pojatý, zahrnující všechny scholastiky), humanismus a platonismus (myslitelé typu Ficina).

Dominik Perler zdůraznil různost metod, které se ve sledovaném období používaly ve filosofické reflexi mysli. Celkem rozlišil 3 metodologické přístupy: aristotelský na příkladu Buridana (14. stol.), platónský na příkladu Ficina (15. stol.) a skeptický na příkladu Montaigna. K Perlerovu příspěvku několik poznámek:
  • V reflexi Buridanovy metody vycházel Perler z Buridanových kvestií k De anima (QDA I, q. 1). Buridan si zde klade námitku, že psychologie (scientia de anima), jak se zdá, vůbec nepojednává o duši (de anima), ale je spíše částí široce pojaté fyziologie (a pojednává tedy o úkonech oduševnělého těla – de corpore animato).
  • Námitku Buridan řeší distinkcí: duševní operace lze studovat dvěma způsoby:
    • 1) nakolik jsou dány materiálně (ex parte corporis), nebo
    • 2) vytvářet "mapu duševních funkcí" (ex parte animae). (Ibid., 168-170)
  • První způsob náleží dobové optice či fyziologii (tedy tomu, co se studuje v rámci parva naturalia); druhý způsob Perler zřejmě chápe funkcionalisticky jako psychologii mohutností (faculty psychology – viz např. 12.10.2014).
  • Ficino podle Perlera přistupuje k psychologie z naprosto jiných východisek – nezaměřuje se na fungování duše, ale primárně na její místo v univerzu a její vztah k Bohu. Což má zajímavé důsledky: např. duše musí být zcela aktivní, a to včetně percepce. Tuto tezi (známou už od Augustina, Oliviho, Auriola a mnoha dalších) Ficino ilustruje ve své Platónské theologii příkladem s malířem Apellem a loukou:
    • Příčinou, že Apellés vidí louku (= jeho aktu vidění) není samotná louka, ale jeho duše. Louka je pak spíše "příležitostí", aby se daný akt objevil. (Theol. Plat. III, 1, §14, ed. XXX I, 228 – v samotném textu však není tato Perlerova teze úplně zjevná.)
  • Montaignovy sebe-reflexe nejsou jen "řečmi o vlastním nitru" (jak je hodnotí Malebranche), ale podle Perlera, aplikací skeptické pyrrhónské metody.
    • Zajímavost: v Essais II, 12 Montaigne údajně kritizuje hierarchický model duševních mohutností – který podle něj spočívá v představě duše jako "fiktivní republiky". (Poznámka: metafora vztahu duševních mohutností a vztahu politických aktérů ve státě je středověká – viz k tomu např. františkánská představa vůle jako "krále nad mohutnostmi": (Teske, 1994).

Paolo Rubini se ve svém příspěvku zaměřil na to, jak se ve zkoumaném období vysvětlovala intencionalita. Rubini nejprve předložil "minimální definici intencionality": intencionalita je vlastnost kognitivních aktů, díky které tyto akty referují nebo se jinak vztahují ke svým předmětům nebo obsahům (= intencionalita definovaná jako aboutness). Následně sledoval výklad o této vlastnosti u Akvinského (13. stol.: standardní pojetí, intencionalita jako formální asimilace, koncept species); Ockhama (14. stol.: přímý realismus, odmítnutí species); Pomponazziho (15. stol.: materialismus: intelekt není imateriální; účinnou příčinou rozumových aktů jsou fantasmata) a Suáreze (16. stol.: species a mohutnost tvoří jednotu, která vytváří kognitivní akt).
Několik poznámek:
  • U Ockhama Rubini tvrdil, že objekt i intelekt jsou parciální příčiny rozumového kognitivního aktu (objekt determinuje obsah, intelekt akt tvoří a obdařuje jej intencionalitou). U Ockhama se nicméně objevují místa, kde Venerabilis Inceptor trvá na pasivitě intelektu při poznání – zdá se tvrdit, že rozumové akty jsou v intelektu vyvolány čistě kauzálně samotnými předměty. (Viz zvl. Qq. var., q. 5, OTh VIII, 175; stručně (Lička, 2012: xxvi-xxvii).)
  • U Suáreze Rubini spatřuje novoplatónské motivy: (1) ke vzniku kognitivního aktu je třeba pozornost (vliv Augustina), vztah mezi intelektem a (materiálními) vnitřními smysly (např. fantazií) není kauzální: byť mezi nimi je koordinace či "harmonie" (vliv Simplikia). Oba motivy by možná šlo vyložit jako vliv Petra Oliviho (který zastává obě řečené teze).

Sonja Schierbaumová se ve svém příspěvku zaměřila na otázku sebe-vědomí ve středověké filosofii. Jak v diskusi správně podotkl Penner, nejedná se o téma sebevědomí ve smyslu vědomí sebe sama, své individuality, ale téma tzv. reflexivních kognitivních aktů – tedy aktů, jejichž předměty nejsou vnější věci, ale nějaké mentální entity, především jiné akty. (Jedná se tedy o situace, kdy myslím a zároveň jsem si vědom toho, že myslím.) Schierbaumová vyložila dané téma u Ockhama, Chattona a Suáreze.
Zajímavost:
  • Schopnost mít "běžné" a zároveň reflexivní akty byla scholastiky připisována pouze intelektu a nikoliv smyslům (reflektovat, co se děje ve smyslech, musí už podle Aristotela jiná mohutnost – tzv. společný smysl). Zajímavé však je, že Suárez přiznával určitou míru reflexivity i smyslům.
  • V diskusi se probíralo, že téma souvisí s problematikou pozornosti – Suárez (narozdíl od ostatních explicitně) hovoří o tématu pozornosti: podle něj je pozornost (attentio) modus duše jako celku. Jak zdůraznil Perler, pozornost není modus jedné mohutnosti, jejím nositelem je duše jako celek.
Konečně Sydney Penner opustil – v tomto dni dominující – téma kognitivních mohutností a zaměřil se na mohutnost apetitivní: totiž na vůli a její svobodu. Ve svém příspěvku se zkoumal Ockhama, Buridana, židovského myslitele Hasdaie Crescase a obligátního Suáreze. Zajímavosti:
  • Radikální voluntarismus Ockhamův: lidská vůle není determinována ničím, ani úsudkem intelektu (nevolíme nutně to, co je rozumné zvolit) a dokonce ani dobrem! Ockham jde dokonce až k tezi, že si můžeme zvolit jednání, o němž jsme si zcela jisti, že nás povede k nešťastným pocitům (jako příklad uvádí supererogaci, tedy obětování sebe sama pro obecné dobro, aniž bychom počítali s nějakou odměnou, např. v posmrtném životě; sebevraždu a páchání hříchu, jehož negativních důsledků jsme si vědomi).
  • Suárez působí v jiném společenském pozadí: zatímco Ockhamův voluntarismus byl chápán ve své době jako něco podivného, v době Suáreze mají katoličtí myslitelé potřebu se vymezovat vůči protestantům zastávajícím deterministické pozice, a proto kladou na svobodnou vůli větší důraz než ve středověku. Nicméně Suárez přesto nejde tak daleko jako Ockham: máme svobodnou vůli, ale ne radikálně svobodnou = volíme pouze mezi těmi alternativami, které byly předtím vyhodnoceny intelektem jako dobré.

LITERATURA
  • BURIDAN, J. Quaestiones de anima I. Ed. B. Patar. In: PATAR, B. Le traité de l’âme de Jean Buridan (Prima lectura). Edition, étude critique et doctrinale. Louvain-la-Neuve, 1991. [= QDA]
  • FICINO, M.  Platonic Theology. 6 sv. Ed. J. Hankins, přel. M. J. B. Allen. Cambridge, MS: Harvard University Press, 2001-2006. [= Theol. Plat.]
  • VILÉM OCKHAM. Quaestiones variae. Ed. G. I. Etzkorn et al. In: Guillelmi de Ockham Opera theologica. 10 sv. St. Bonaventure, NY 1967–1986, sv. 8. [= Qq. var.]
  • LIČKA, L. Supozice mentálního termínu podle Viléma Ockhama. Studia Neoaristotelica. 2012, roč. 9, č. 3, s. 20-62.
  • TESKE, R. J. The Will as King over the Powers of the Soul: Uses and Sources of an Image in the Thirteenth Century. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 62-71.

Žádné komentáře:

Okomentovat