30. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – druhý den

Na konferenci Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind v Berlíně zazněly v pátek 24. 10. následující příspěvky:
  • Daniel Heider (České Budějovice/Praha): Late Scholastic Debates about the External and Internal Senses
  • Sabrina Ebbersmeyer (Mnichov): Renaissance Theories of Emotions: Embodied Minds
  • Sander de Boer (Groningen; Academia.edu): The Mind-Body-Problem and the Rise of Dualism
  • Lorenzo Casini (Uppsala): Debates about the Immortality of the Soul
  • Paul Bakker (Nijmegen; Academia.edu): The Soul and its Parts: Debates about the Faculties of the Soul

Příspěvek Daniela Heidera byl zajímavý už jen tím, že se zaměřil na jiné autory než ostatní příspěvky. Místo obligátního Ockhama zvolil Heider za počáteční bod svého příspěvku latinského averroistu Jana z Jandunu (poč. 14. stol.; ačkoliv se dnes jedná o myslitele poněkud pozapomenutého, ve době a dalších staletích měl velký vliv a jeho texty často vycházely tiskem). Z 15. stol. byl vybrán Agostino Nifo, 16. stol. reprezentoval Suárez. (Výklad o Suárezovi byl rozvedením toho, co zaznělo už v září na medievistickém kolokviu v Ostravě – viz 26.9.2014.) Hlavním tématem byl kognitivní aktivismus, resp. aktivní teorie percepce, nikoliv však v platónsko-augustinovském pojetí (jako u Oliviho), nýbrž v rámci aristotelsko-averroistického výkladu: výchozím bodem byla Jandunova nauka o tzv. aktivním smyslu (sensus agens), který je postulován za podobným účelem a s podobným zdůvodněním, s jakými se v averroismu zavádí aktivní intelekt (každá pasivní potence potřebuje nějakou aktivní potenci, která by ji aktualizovala; v případě smyslu to nemůže být vnější objekt – není dostatečně nobilitní, aby přiváděl k aktu duševní potenci). Následovaly reakce na Jandunovu nauku u Nifa a Suáreze.

Sabrina Ebbermeyer se zaměřila úzce na teorii emocí u jediného renesančního filosofa – Bernardina Telesia (16. stol.; viz SEP). Na Telesiově přístupu je zajímavý především jeho materialismus. Duše je čistě materiální část těla, která se vyvinula ze semena; proto ji nelze považovat za formu (jako to dělají aristotelikové). Telesio se zajímal o lékařské pozadí problematiky, zvl. tzv. teorii spiritů (k pojmu spiritus viz 9.1.2013) – spirity jsou velmi jemné tělesné částečky, které mají sídlo v mozkových komorách a jsou po těle rozváděny nervy. Kromě vnímání vnějších věcí jsme také schopni – díky pohybu spiritů – vnímat vlastní tělo, což je zdrojem emocí (když vnímáme své tělo jako celistvé a "zachované", vzbuzuje to v nás rozkoš, naopak vnímáme-li destrukci vlastního těla, vyvolává to v nás bolest). Telesiova teorie emocí se liší jak od aristotelské (emoce nejsou součástí smyslové, tj. nerozumové složky duše a nebojují s rozumovou složkou), tak od descartovské (emoce nejsou v těle a nebojují tak s rozumem/myslí) – podle Telesia jsou emoce částí jednotné materiální duše.

Mladý badatel Sander de Boer přednášel o problému vztahu mezi myslí a tělem (mind-body problem, MBP) a vznikem dualismu ve sledovaném období mezi 14. a 16. stol. (Toto téma mne v dané historické perspektivě velmi zajímá a mělo by být jedním z vedlejších témat mé disertace; několik poznámek k de Boerovým tezím uvedu v jednom z dalších příspěvků.)

Lorenzo Casini se zaměřil na zvláště renesanční debaty o nesmrtelnosti (rozumové) duše – z platónského pohledu (Ficino) a aristotelského pohledu (Pomponazzi).

Posledním pátečním příspěvkem byla reflexe psychologie mohutností od předního odborníka na tuto problematiku, Paula Bakkera. Podle Bakkera je základním problémem psychologie mohutností otázka, jak může jeden princip (duše) být počátkem tolika naprosto odlišných operací (mohutnosti; v aristotelismu od vyživování po abstraktní myšlení). (Jak v diskusi podotkl Perler, tento problém je filosoficky zajímavý, protože zde dochází ke sporu dvou ideálů: jedním ideálem je jednota duše, druhým ideálem funkcionální komplexnost.) Bakkerovou otázkou je potom to, jestli je rozdíl mezi duší a jejími mohutnostmi. V zásadě pak lze rozlišit tři přístupy:
  • (1) mezi duší a mohutnostmi je reálná distinkce (Akvinský),
  • (2) mezi duší a mohutnostmi není žádná distinkce, jsou reálně totožné (augustinovci i nominalisté – např. Buridan, částečně Ockham),
  • (3) mezi duší a mohutnostmi je určitá "střední" distinkce, Dunsem Scotem nazvaná formální.
Zajímavosti z diskuse po tomto příspěvku:
  • Bakker: Pro pojem mohutnosti se v latinské filosofii používaly nejvíce tři termíny: theologové a filosofové používali pojem potentia (potence, potency), lékaři před 16. stol. pojem virtus ("síla", power – toto např. ještě u Reida v 18. stol.), lékaři po 16. stol. pojem facultas (faculty).
  • Perler: Galénovskou tendencí je nalézt pro každou mohutnost nějaký tělesný orgán (odtud zřejmě pramení snaha lokalizovat tzv. vnitřní smysly [představivost, paměť atp.] do některé části mozku).
  • Heider: V diskusích o mohutnostech bývá nearistotelský prvek tzv. "harmonie" mohutností (colligantia), který se vyskytuje u Suáreze (a můžeme dodat, že i u Oliviho).
    • Poznámka: Stručně řečeno, jde o postoj v rámci problému mentální kauzality: podle některých myslitelů zvl. augustinovské tradice je (nemateriální) duše o tolik ontologicky nobilitnější, že na ni tělo (smyslové složky duše) nemohou kauzálně působit. Nicméně k určitému vlivu těla na mysl zajisté dochází; danými mysliteli však není chápán jako kauzální; tento vliv je pouze umožněn "harmonií" mohutností. (Postoj je tedy patrně předchůdcem okazionalismu; rozdílem však je, že na rozdíl od okazionalismu nezdůrazňuje v otázce mentální kauzality roli Boha.)

V sobotu 25. 10. zazněl ještě příspěvek Eileen Sweeney With or Against Passion: Late Scholastics and Renaissance Humanists on the Role of the Passions in Moral Action, který jsem bohužel neviděl, protože jsem v ranních hodinách Berlín opouštěl.

28. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – první den

Na konferenci Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind v Berlíně zazněly ve čtvrtek 23. 10. následující příspěvky:
  • Stephan Schmid (HU Berlín): Introduction: Three Traditions of Late Scholastic Philosophy of Mind
  • Dominik Perler (HU Berlín): Mind and Method
  • Paolo Rubini (Berlín): The Function of the Intellect: Intentionality and Representationalism
  • Sonja Schierbaum (HU Berlín): Late Medieval Theories of (Self-) Consciousness
  • Sydney Penner (Cornell University): Renaissance Debates about the Will and its Freedom 
Příspěvek Stephana Schmida konferenci otevíral a poukazoval především na metodologické a historiografické problémy: období mezi lety 1300 - 1600 obsahuje obrovské množství materiálu: je třeba udržet si systematický nadhled a neutopit se v detailech. Dále rozlišil tři hlavní tradice v tomto období: aristotelismus (široce pojatý, zahrnující všechny scholastiky), humanismus a platonismus (myslitelé typu Ficina).

Dominik Perler zdůraznil různost metod, které se ve sledovaném období používaly ve filosofické reflexi mysli. Celkem rozlišil 3 metodologické přístupy: aristotelský na příkladu Buridana (14. stol.), platónský na příkladu Ficina (15. stol.) a skeptický na příkladu Montaigna. K Perlerovu příspěvku několik poznámek:
  • V reflexi Buridanovy metody vycházel Perler z Buridanových kvestií k De anima (QDA I, q. 1). Buridan si zde klade námitku, že psychologie (scientia de anima), jak se zdá, vůbec nepojednává o duši (de anima), ale je spíše částí široce pojaté fyziologie (a pojednává tedy o úkonech oduševnělého těla – de corpore animato).
  • Námitku Buridan řeší distinkcí: duševní operace lze studovat dvěma způsoby:
    • 1) nakolik jsou dány materiálně (ex parte corporis), nebo
    • 2) vytvářet "mapu duševních funkcí" (ex parte animae). (Ibid., 168-170)
  • První způsob náleží dobové optice či fyziologii (tedy tomu, co se studuje v rámci parva naturalia); druhý způsob Perler zřejmě chápe funkcionalisticky jako psychologii mohutností (faculty psychology – viz např. 12.10.2014).
  • Ficino podle Perlera přistupuje k psychologie z naprosto jiných východisek – nezaměřuje se na fungování duše, ale primárně na její místo v univerzu a její vztah k Bohu. Což má zajímavé důsledky: např. duše musí být zcela aktivní, a to včetně percepce. Tuto tezi (známou už od Augustina, Oliviho, Auriola a mnoha dalších) Ficino ilustruje ve své Platónské theologii příkladem s malířem Apellem a loukou:
    • Příčinou, že Apellés vidí louku (= jeho aktu vidění) není samotná louka, ale jeho duše. Louka je pak spíše "příležitostí", aby se daný akt objevil. (Theol. Plat. III, 1, §14, ed. XXX I, 228 – v samotném textu však není tato Perlerova teze úplně zjevná.)
  • Montaignovy sebe-reflexe nejsou jen "řečmi o vlastním nitru" (jak je hodnotí Malebranche), ale podle Perlera, aplikací skeptické pyrrhónské metody.
    • Zajímavost: v Essais II, 12 Montaigne údajně kritizuje hierarchický model duševních mohutností – který podle něj spočívá v představě duše jako "fiktivní republiky". (Poznámka: metafora vztahu duševních mohutností a vztahu politických aktérů ve státě je středověká – viz k tomu např. františkánská představa vůle jako "krále nad mohutnostmi": (Teske, 1994).

Paolo Rubini se ve svém příspěvku zaměřil na to, jak se ve zkoumaném období vysvětlovala intencionalita. Rubini nejprve předložil "minimální definici intencionality": intencionalita je vlastnost kognitivních aktů, díky které tyto akty referují nebo se jinak vztahují ke svým předmětům nebo obsahům (= intencionalita definovaná jako aboutness). Následně sledoval výklad o této vlastnosti u Akvinského (13. stol.: standardní pojetí, intencionalita jako formální asimilace, koncept species); Ockhama (14. stol.: přímý realismus, odmítnutí species); Pomponazziho (15. stol.: materialismus: intelekt není imateriální; účinnou příčinou rozumových aktů jsou fantasmata) a Suáreze (16. stol.: species a mohutnost tvoří jednotu, která vytváří kognitivní akt).
Několik poznámek:
  • U Ockhama Rubini tvrdil, že objekt i intelekt jsou parciální příčiny rozumového kognitivního aktu (objekt determinuje obsah, intelekt akt tvoří a obdařuje jej intencionalitou). U Ockhama se nicméně objevují místa, kde Venerabilis Inceptor trvá na pasivitě intelektu při poznání – zdá se tvrdit, že rozumové akty jsou v intelektu vyvolány čistě kauzálně samotnými předměty. (Viz zvl. Qq. var., q. 5, OTh VIII, 175; stručně (Lička, 2012: xxvi-xxvii).)
  • U Suáreze Rubini spatřuje novoplatónské motivy: (1) ke vzniku kognitivního aktu je třeba pozornost (vliv Augustina), vztah mezi intelektem a (materiálními) vnitřními smysly (např. fantazií) není kauzální: byť mezi nimi je koordinace či "harmonie" (vliv Simplikia). Oba motivy by možná šlo vyložit jako vliv Petra Oliviho (který zastává obě řečené teze).

Sonja Schierbaumová se ve svém příspěvku zaměřila na otázku sebe-vědomí ve středověké filosofii. Jak v diskusi správně podotkl Penner, nejedná se o téma sebevědomí ve smyslu vědomí sebe sama, své individuality, ale téma tzv. reflexivních kognitivních aktů – tedy aktů, jejichž předměty nejsou vnější věci, ale nějaké mentální entity, především jiné akty. (Jedná se tedy o situace, kdy myslím a zároveň jsem si vědom toho, že myslím.) Schierbaumová vyložila dané téma u Ockhama, Chattona a Suáreze.
Zajímavost:
  • Schopnost mít "běžné" a zároveň reflexivní akty byla scholastiky připisována pouze intelektu a nikoliv smyslům (reflektovat, co se děje ve smyslech, musí už podle Aristotela jiná mohutnost – tzv. společný smysl). Zajímavé však je, že Suárez přiznával určitou míru reflexivity i smyslům.
  • V diskusi se probíralo, že téma souvisí s problematikou pozornosti – Suárez (narozdíl od ostatních explicitně) hovoří o tématu pozornosti: podle něj je pozornost (attentio) modus duše jako celku. Jak zdůraznil Perler, pozornost není modus jedné mohutnosti, jejím nositelem je duše jako celek.
Konečně Sydney Penner opustil – v tomto dni dominující – téma kognitivních mohutností a zaměřil se na mohutnost apetitivní: totiž na vůli a její svobodu. Ve svém příspěvku se zkoumal Ockhama, Buridana, židovského myslitele Hasdaie Crescase a obligátního Suáreze. Zajímavosti:
  • Radikální voluntarismus Ockhamův: lidská vůle není determinována ničím, ani úsudkem intelektu (nevolíme nutně to, co je rozumné zvolit) a dokonce ani dobrem! Ockham jde dokonce až k tezi, že si můžeme zvolit jednání, o němž jsme si zcela jisti, že nás povede k nešťastným pocitům (jako příklad uvádí supererogaci, tedy obětování sebe sama pro obecné dobro, aniž bychom počítali s nějakou odměnou, např. v posmrtném životě; sebevraždu a páchání hříchu, jehož negativních důsledků jsme si vědomi).
  • Suárez působí v jiném společenském pozadí: zatímco Ockhamův voluntarismus byl chápán ve své době jako něco podivného, v době Suáreze mají katoličtí myslitelé potřebu se vymezovat vůči protestantům zastávajícím deterministické pozice, a proto kladou na svobodnou vůli větší důraz než ve středověku. Nicméně Suárez přesto nejde tak daleko jako Ockham: máme svobodnou vůli, ale ne radikálně svobodnou = volíme pouze mezi těmi alternativami, které byly předtím vyhodnoceny intelektem jako dobré.

LITERATURA
  • BURIDAN, J. Quaestiones de anima I. Ed. B. Patar. In: PATAR, B. Le traité de l’âme de Jean Buridan (Prima lectura). Edition, étude critique et doctrinale. Louvain-la-Neuve, 1991. [= QDA]
  • FICINO, M.  Platonic Theology. 6 sv. Ed. J. Hankins, přel. M. J. B. Allen. Cambridge, MS: Harvard University Press, 2001-2006. [= Theol. Plat.]
  • VILÉM OCKHAM. Quaestiones variae. Ed. G. I. Etzkorn et al. In: Guillelmi de Ockham Opera theologica. 10 sv. St. Bonaventure, NY 1967–1986, sv. 8. [= Qq. var.]
  • LIČKA, L. Supozice mentálního termínu podle Viléma Ockhama. Studia Neoaristotelica. 2012, roč. 9, č. 3, s. 20-62.
  • TESKE, R. J. The Will as King over the Powers of the Soul: Uses and Sources of an Image in the Thirteenth Century. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 62-71.

2. listopadu 2014

Středověká a renesanční pojetí mysli (Berlín) – úvod

Minulý týden (23.10. – 25.10.2014) se v Berlíně na Humboldtově univerzitě konala konference Late Medieval and Renaissance Accounts of the Mind (program), které jsem se jakožto posluchač účastnil.

Jak jsem se dozvěděl, konference byla přípravnou akcí, jejímž výsledkem by měl být sborník z ediční řady History of the Philosophy of Mind, který připravuje nakladatelství Routledge. Hlavním editorem celé řady je Christopher Shields (Notre Dame), který byl na konferenci také přítomen.

Jak mi sdělil organizátor celé akce, Stephan Schmid (Berlín), řada by mít celkem asi 7 svazků a měla by shrnout dějiny (především filosofického) zkoumání mysli "od Platóna po Putnama". Jemu a jeho kolegům připadl svazek třetí, který má za úkol obsáhnout 14., 15. a 16. století, tedy dobu obecně označovanou jako pozdní středověk a renesance. Sborník by měl vyjít v r. 2016 v Routledge.

Raffael – Amor a Psyché (konferenční emblém: Amorova náklonnost k Psyché má reprezentovat náklonnost badatelů-filosofů k otázkám duše a jejích operací)

Badatelé, kteří představovali své články do budoucího sborníku, působí z velké části na evropských univerzitách, české badatele zastupoval Daniel Heider (Budějovice/Praha). Příspěvky většinou originálně uchopovaly nějaké systematické téma (kognitivní mohutnosti, dualismus, intencionalita, vědomí, percepce, emoce, svobodná vůle) a demonstrovaly na pozadí širšího narativu, jak bylo běžné k danému tématu přistupovat ve vymezeném období – většina příspěvků proto začínala Ockhamem (kterým se otevírá 14. stol.) a končila Suárezem (který představuje konec 16. stol. a zároveň pomyslný milník v dějinách filosofie těsně před Descartem). Každý příspěvek kromě toho zahrnoval nějakého reprezentanta 15. stol., většinou se jednalo o filosofy běžně označované jako "renesanční" (Ficino, Telesio, Pomponazzi); bylo zajímavé sledovat myšlení těchto autorů na pozadí scholastického rozvrhnutí problematiky. Poznámky k jednotlivým příspěvkům a podnětným diskusím, které po nich zazněly, shrnu v následujících příspěvcích.

Poznámka na závěr: konference se konala v jedné z budov berlínského centra TOPOI na Hannoversche Straße, v těsné blízkosti hřbitova, na němž leží Hegel či Fichte...