12. října 2014

Petr Olivi a nemorálnost optiky

Františkánský myslitel Petr Olivi (1248/49 – 1298), známý spíše z dějin církevních řádů v souvislosti s radikální frakcí františkánů, tzv. spirituály, k nimž měl ideově blízko, byl relativně originálním a invenčním myslitelem i na poli filosofickém (pro přehled v češtině viz Kobusch, 2014: 376-396). V tomto příspěvku stručně představím jeho kritiku dobové převládající optické teorie.

Olivi zjevně dobře znal středověkou optickou tradici zakládající se na intromisi, resp. pasivitě smyslových orgánů – tj. tezi, že vnímání je vysvětlitelné na základě kauzálního působení vnějších předmětů. Hlavními představiteli této pozice byli Alhacen a Roger Bacon (jejich znalost u Oliviho dokládá Tachau, 1988: 40-41; viz také 9.9.2014 nebo 16.5.2014). Olivi základní předpoklad této optické tradice kritizoval; zajímavé je, že tuto kritiku vedl z morálních pozic.

Jedním z míst, kde se Olivi zabývá optikou, je 58. kvestie jeho komentáře ke 2. knize Sentencí. V této rozsáhlé kvestii (Sent. II, q. 58, ed. Jansen II, 394-517) je jeho hlavním tématem povaha vůle – a otázka, zdali je vůle aktivní, nebo pasivní mohutnost.

Podle Oliviho lze předložit následující argument pro pasivitu vůle (II, 403):
  • (1) Vůle je co do své povahy analogická kognitivním mohutnostem.
  • (2) Všechny kognitivní mohutnosti jsou pasivní.
  • (3) Vůle je pasivní.
Poznámky k tomuto argumentu:
  • Argument předpokládá platnost tzv. psychologie mohutností (faculty psychology), která předpokládá, že v duševním životě lze identifikovat určité základní typy činností, které jsou stálé, relativně autonomní a které lze určitým způsobem klasifikovat (přehledně např. Hasse, 2010; nebo tento můj článek, §2).
  • „Být aktivní“ znamená pro mohutnost to, že je příčinou svých aktů.
  • Je zajímavé, že Olivi se zaměřuje pouze na premisu (2), a nikterak nezdůvodňuje premisu (1), která je však pro argument stejně klíčová. Tradičnější myslitelé (např. Tomáš Akvinský), by s touto premisou jednoduše nesouhlasili.
Oliviho kritika optiky je založena na tom, že její převládající paradigma pracuje s pasivitou smyslů a potvrzuje tedy premisu (2) uvedeného argumentu. Argument tedy vede k potvrzení pasivity vůle, což je pro Oliviho – jako středověkého myslitele – přirozeně velmi neplausibilní teze (implikuje totiž, že nemáme svobodnou vůli, což znamená v důsledku, že bychom nebyli zodpovědní za své jednání atp.). Proto se Olivi domnívá, že zastávat tezi (2) je nemorální – znamená to podle něj "zničit nejen lidskou důstojnost, ale také víru, zákon, milost a vůbec všechno dobré". Tvrdit, že kognitivní mohutnosti jsou pasivní, je tak pozice "velmi nebezpečná pro celou křesťanskou víru" (II, 477-78).

Oliviho strategií je proto pokusit se vybudovat takovou teorii percepce, která by pracovala s aktivitou smyslových mohutností. V tom je mu částečnou oporou starší přístup v dějinách optiky, tzv. extramise (který zastávali Eukleidés či Galénos; Olivi jej zná především z Augustina); ovšem notně reformulovaný. Zajímavé také je, že Olivi se mnohem více než na fyzikální aspekty percepce (tj. z větší části spekulace o tom, jak se v oku formuje obraz předmětu, jak fungují jednotlivé části zrakového ústrojí apod.) zaměřuje na fenomenologické aspekty vnímání (např. fenomén pozornosti).

Podobné úvahy, ač dnes na první pohled antikvované kuriozity, byly od Oliviho doby relativně běžné mezi františkánskými mysliteli (resp. obecněji mezi mysliteli ovlivněnými Augustinem) a pomáhaly otevřít cestu k psychologickým a fenomenologickým aspektům percepce a duševních schopností obecně. Pokud se dnes někdo táže na kořeny dualistických intuic (např. teze, že mentální sféru nelze popisovat stejným jazykem jako sféru fyzikálních jevů), nestačí se zastavit u Descarta – osobně se domnívám, že tyto kořeny leží hlouběji v dějinách, zřejmě na přelomu 13. a 14. století.

LITERATURA
  • PETR OLIVI. Quaestiones in secundum librum Sententiarum. Ed. B. Jansen. 3 sv. Quaracchi: Collegium S. Bonaventurae, 1922–26.
  • HASSE, D. N. The soul’s faculties. In: PASNAU, R.; VAN DYKE, Ch. (eds.). The Cambridge History of Medieval Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 305-319.
  • KOBUSCH, T. Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Praha: OIKOYMENH, 2013. Přel. M. Pokorný.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.