26. září 2014

Středověký člověk (kolokvium, Ostrava)

V pátek 12. září se v Ostravě konalo medievistické kolokvium Středověký člověk: poznání a svět. Příspěvky byly z větší části filosofického rázu:
  • Jana Horáková (OU Ostrava): Odpověď Judy ibn Alfakara Davidu Kímhi
  • Jakub Varga (OU Ostrava): Walter Burky o pravdě a jejím logickém nositeli
  • Lukáš Lička (OU Ostrava): Je optika nemorální? Petr Olivi o povaze smyslového vnímání
  • Daniel Heider (JČU Č. Budějovice, FLÚ Praha): Suárez o vzniku species sensibilis a smyslové percepce
  • Martin Celhoffer (MU Brno, OU Ostrava): Platonismus a pythagoreismus v latinském hudebním písemnictví: základní problémy
  • Pavel Blažek (FLÚ Praha): Zhovadilé způsoby. Islámská manželství očima středověkých západních cestovatelů
  • Michaela Bortlová (OU Ostrava): Proměny ikonografie a zobrazování legendy sv. Benedikta z Nursie ve středověkém umění a kultuře
Několik stručných poznámek o zajímavých tezích:
  • Varga:
    • Burley používal koncept tzv. objektivního bytí nejen pro předměty jednoduchých kognitivních aktů (předmět vnímání, předmět konceptuálního aktu apod.), ale i pro propozice (tj. předměty složených kognitivních aktů, kterým dnes říkáme propoziční postoje)
    • podle Burleyho je rozdíl mezi mentální propozicí, která existuje v intelektu subjektivně (je složena z nějakým mentálních entit, zřejmě kognitivních aktů uchopujících subjekt a predikát) a tzv. propozicí in re, která je na jedné straně složena z věcí samotných, na straně druhé však existuje v intelektu "objektivně" (obiective)
      • → opět zde máme příklad toho, jak koncept objektivního bytí slouží pro překlenutí mezery mezi myslí a světem (jak bylo ukázáno v předchozím příspěvku)
    • koncept objektivního bytí mohl Burley převzít přímo od Scota (jak zdůraznil Jakub, byl Burley patrně jeho posluchačem); dalším možným zdrojem mohl být také Petr Auriol (několik z jeho příkladů smyslových klamů cituje Burley v De universalibus, cap. 6, ed. Wöhler, 62)
  • Heider:
    • příspěvek čerpal ze Suárezova spisu De anima (ed. Castellote), hlavně ze dvou kvestií:
      • (1) De an., d. 6, q. 2: Utrum ad productionem specierum sensibilium necesse sit ponere sensum agentem
      • (2) De an., d. 4, q. 4: Utrum actus cognoscendi fiat a potentia, in qua recipitur simul cum specie
    • zajímavé je, že Suárez zkoumal averroisty nastolenou otázku, zda je třeba postulovat aktivní smysl (viz (1)); znal a navazoval na texty Jana z Jandunu (což však mezi renesančními scholastiky nebylo neobvyklé); na danou otázku odpovídá záporně
    • v otázce vzniku percepčního kognitivního aktu (viz (2)) Suárez hledá nějakou střední pozici mezi aktivitou ("augustinianismus", např. Olivi či Jindřich z Gentu) a receptivitou / pasivitou kognitivních mohutností ("aristotelismus", např. Akvinský)
    • Suárez dochází ke stanovisku, které je blízké Scotově (a také Auriolově) pozici: pro vznik kognitivního aktu jsou určující dvě parciální příčiny – jedna na straně duševní mohutnosti, jedna na straně objektu
      • podle doc. Heidera je však mezi Suárezem a Scotum rozdíl:
        • u Scota je hlavní příčinou kognitivní mohutnost, instrumentální příčinou pak species;
        • u Suáreze je instrumentální příčinou mohutnost in-formováná species, hlavní příčinou je pak sama duše
  • Blažek:
    • velmi zajímavý příspěvek z hlediska interkulturních vztahů mezi latinskou Evropou a muslimským světem: otázka, jaké byly ve středověké Evropě znalosti muslimské polygamie
    • jako pramen sloužily autorovi středověcí a raně novověcí životopisci: např.  Burchard ze Štrasburku, Simone Sigoli, Lionardo Frescobaldi, Anselm Adorno atd.
    • podkladem příspěvku byla studie (Blažek, 2014)
  • Celhoffer:
    • v antice existoval rozdíl mezi dvěma školami hudební teorie:
      • pythagorejci – předkládali aritmetickou teorii hudby (hudba je smyslově postřebnutelným projevem matematických vztahů, mezi aritmetickou proporcí a zvukovou harmonií je analogie – viz "mýtus o kovárně")
      • aristoxenovci / harmonikové – předkládali "empirickou" teorii hudby (hudba je především záležitostí sluchu, proto se snaží nalézt pokud nejmenší intervaly postřehnutelné sluchem)
    • ačkoliv pythagorejský přístup vypadá na první pohled jako příliš spekulativní, prakticky je úspěšnější než aristoxenovský

Pozn.: Ve svém příspěvku jsem se zaměřil na:
  • (1) Oliviho kritiku tradičních intromisních teorií percepce (Alhacen, Roger Bacon) (na tento krok jsem se zaměřil už na dubnové konferenci v Brně – viz 16.5.2014), vedenou z morálních pozic,
  • (2) jeho kritiku extramise (Augustin) a konečně
  • (3) na jeho vlastní pozici zakládající se na silném důrazu na aktivitu smyslů.
Stručně v následujícím příspěvku.

EDIT (13.11.2014): Stručná zpráva o kolokviu, kterou jsme napsali s Jakubem Vargou, vyšla v Listech Filosofické fakulty Ostravské univerzity (2014, č. 8, s. 8).

LITERATURA
  • FRANCISCO SUÁREZ. De anima. Commentaria una cum quaestionibus in libros Aristotelis De Anima. Ed. S. Castellote. 3 sv. Madrid, 1992. Dostupné z WWW.
  • WALTER BURLEY. Tractatus de universalibus. Traktat über die Universalien. Lateinisch – Deutsch. Ed. et trans. H.-U. Wöhler. Leipzig: Sächsische Akademie der Wissenschaften, 1999.
  • BLAŽEK, P. Zhovadilé způsoby. Islámská manželství očima středověkých západních cestovatelů . In: KRAS, P.; NODL, M. (eds.). Manželství v pozdním středověku: rituály a obyčeje / Małżeństwa w późnym średniowieczu: rytuały i zwyczaje (= Colloquia mediaevalia Pragensia 14). Praha: Filosofia, 2014.

21. září 2014

Objektivní bytí (esse obiectivum) – několik poznámek a literatura

Koncept tzv. "objektivního bytí" (esse obiectivum) je originálním příspěvkem středověké filosofie, který leží na pomezí metafyziky mysli a teorie intencionality. Samotný termín měl ve středověku mnoho synonym – kromě objektivního/předmětného bytí se často mluvilo o bytí intencionálním (intentionale) nebo zmenšeném (diminutum); Petr Auriol používal vlastní termín "jevící se bytí" (esse apparens).

Základním metafyzickým přesvědčením spojeným s tímto konceptem je to, že je-li nějaká věc poznána / uchopena kognitivním aktem, disponuje zároveň dvěma způsoby existence (modi essendi):
  • (a) jednak existuje reálně / subjektivně ve vnějším světě nezávisle na kognitivním aktu,
  • (b) jednak existuje intencionálně / objektivně jakožto předmět kognitivního aktu.
Distinkce mezi oběma způsoby existence přísně vzato nespočívá v mentalitě – tj. v tom, že (a) by bylo extramentální / fyzikální, kdežto (b) by bylo intramentální, existující v mysli na způsob mentálního obrazu nebo reprezentace. Rozdíl spočívá spíše v závislosti – (a) je nezávislé na jakékoliv kognitivní aktivitě, kdežto (b) objektivní bytí věci získají pouze tehdy, jsou-li uchopovány nějakým kognitivním aktem.

Tato drobná nuance má zásadní dopad: "Intencionální" není distinktivním rysem mezi fyzikálním a mentálním, není "známkou mentálního" (jak někdy máme sklon tvrdit pod vlivem tzv. Brentanovy teze). Intencionální / objektivní bytí není tedy nutně mentální entita, někteří středověcí autoři naopak trvají na tom, že je to způsob existence vnější věci.

Proponenti této nauky zároveň tvrdili, že mezi (a) reálným a (b) objektivním bytím je (ve většině případů) identita: jedna a tatáž reálná věc pokaždé disponuje jiným způsobem existence. Nauka je tak vyjádřením epistemologického realismu: věc může existovat reálně ve světě a zároveň objektivně v mysli jakožto poznaná, jedná se však o tutéž jednu věc. (Někteří interpreti zdůrazňují, že se jedná o rozpracování staré aristotelské teze o tom, že při poznání se poznávající mohutnost stává poznaným předmětem.)

Existují ovšem předměty našich kognitivních aktů, které mají pouze (b) objektivní bytí – tj. v realitě jim nic neodpovídá přesně, jsou to ovšem stále nějaké předměty kognitivních aktů, které mají objektivní bytí; tato nauka nám umožňuje mluvit o těchto kvazi-předmětech stejným slovníkem, jaký používáme pro popis běžných předmětů každodenní zkušenosti. O jaké předměty se jedná? Mezi věci, které existují pouze natolik, nakolik jsou předměty našich kognitivních aktů, patří např. univerzálie (podle konceptualistů), relace, iluzorní předměty a předměty představivosti.

Několik historických poznámek: nauka o objektivním bytí byla ve středověku užívána nejprve pro výklad statusu Božích idejí, následně často v otázce univerzálií a dokonce pro výklad smyslových klamů (Auriol). Byla oblíbená především u skotistů a Dunsem Scotem ovlivněných myslitelů (Vilém Alnwick, Jakub z Ascoli, Petr Auriol, Jindřich z Harclay, raný Ockham atp.), ale objevuje se dále ve scholastické i novověké filosofii (Suárez, zmínky u Descarta); časově spadá tedy do 14. – 17. století.

Literatura ke konceptu objektivního bytí je rozsáhlá, namátkou lze uvést:
  • obecný výklad nauky: (De Rijk 1975), (Tachau 1988: passim), (Spruit 1994: 277-280);
  • objektivní bytí u Scota a skotistů: (Perler 2001), (Novák 2011: 102-114), (Pasnau 1997: 69-70), (Tweedale 2007: 73-78);
  • u Auriola: (Perler 1994), (Lička 2014: 551-552), (Friedman 2015), (Lička, 2016);
  • u Descarta a Suáreze: (Palkoska 2010), (Heider 2011);
  • v novověké filosofii obecně: (Ayers 1998).
EDIT (24.9.2014): Jak správně připomněl Jakub Varga, (a) subjektivním / reálným bytím nedisponují pouze vnější věci, ale podle středověkých autorů také kognitivní akty samotné (většina autorů je chápe jako kvality duše, tedy reálně existující akcidenty). To je dalším dokladem, že distinkce mezi (a) reálným a (b) intencionálním nebyla ve středověku navržena pro vymezení rozdílu mezi extramentálním či fyzikálním na jedné straně a mentálním na straně druhé.

LITERATURA
  • AYERS, M. Ideas and objective being. In: GARBER, D.;  AYERS, M. (eds.). The Cambridge History of Seventeenth-Century Philosophy. Cambridge University Press, 1998, sv. 2, s. 1062-1107.
  • DE RIJK, L. Quaestio de ideis. Some Notes on an Important Chapter of Platonism. In: MANSFELD, J.; DE RIJK, L. (eds.). Kephalaion. Studies offered to Professor C. J. de Vogel. Assen: Van Gorcum, 1975, s. 204–213.
  • FRIEDMAN, R. L. Act, Species, and Appearance. Peter Auriol on Intellectual Cognition and Consciousness. In: KLIMA, G. (ed.). Intentionality, Cognition, and Mental Representation in Medieval Philosophy. New York: Fordham University Press, 2015, s. 141-165.
  • HEIDER, D. K objektivnímu bytí u Suáreze. Poznámka ke studii Jana Palkosky „Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu“. Studia Neoaristotelica. 2011, roč. 8, č. 1, s. 95-105.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557. [PDF]
  • LIČKA, L. Perception and Objective Being: Peter Auriol on Perceptual Acts and their Objects. American Catholic Philosophical Quaterly. 2016, roč. 90, č. 1, s. 49-76. [PDF]
  • NOVÁK, L. Scire Deum esse. Scotův důkaz Boží existence jako vrcholný výkon metafyziky jakožto aristotelské vědy. Praha: Kalich, 2011.
  • PALKOSKA, J. Descartova ontologie mentální reprezentace a otázka Suárezova vlivu. Studia Neoaristotelica. 2010, roč. 7, č. 1, s. 28-48.
  • PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. [PDF]
  • PERLER, D. What am I thinking about? John Duns Scotus and Peter Aureol on Intentional Objects. Vivarium. 1994, roč. 32, č. 1, s. 72-89.
  • PERLER, D. What Are Intentional Objects? A Controversy among Early Scotists. In: PERLER, D. (ed.). Ancient and Medieval Theories of Intentionality. Leiden – Boston – Köln: Brill, 2001, s. 203-226.
  • PINI, G. Scotus on Objective Being. Documenti e studi sulla tradizione filosofia medievale. 2015, roč. 26, s. 337-367. [PDF]
  • SPRUIT, L. Species Intelligibilis: From Perception to Knowledge. Volume I: Classical Roots and Medieval Discussions. Leiden: Brill, 1994.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.
  • TWEEDALE, M. Representation in Scholastic Epistemology. In: LAGERLUND, H. (ed.). Representation and Objects of Thought in Medieval Philosophy. Aldershot: Ashgate, 2007, s. 63-79.
Edit (12. 11. 2015): doplněna literatura.

9. září 2014

Optika na pražské středověké univerzitě

Pokud je mi známo, tématem optické nauky na středověké pražské univerzitě se doposud česká historiografie nezabývala. Tento příspěvek představuje několik povšechných poznámek k tomuto tématu. Především se snaží doložit, že znalost optické tradice mezi pražskými učenci zřejmě existovala už ve 14. stol.

Jako první doklad by mohly sloužit dochované optické rukopisy. Ty se v Praze zřejmě objevují už v předhusovském období:
  • Rukopisy Baconovy Perspektivy – dva rukopisy vznikly přímo v Praze ve 14. stol.,  dnes jsou uloženy v Národní knihovně:
    • MS VIII.G.19 (= Truhlář I, č. 1552) a
    • MS VIII.E.27 (= Truhlář I, č. 1601).
  • Rukopisy Peckhamovy Perspectivy communis – dva rukopisy ze 14. stol. jsou dnes uloženy v knihovně Metropolitní kapituly pražské:
    • MS L.29 (= Patera-Podlaha II, č. 1272) a
    • MS L.41 (= Patera-Podlaha II, č. 1284).
  • Další rukopis Peckhama z 15. stol. je dnes uložen v pražské Univerzitní knihovně:
    • MS adlig. 44.E.8  (= Truhlář II, 2815).
Peckhamovo pojednání bylo zřejmě navíc součástí kurikula pražské artistické fakulty už koncem 14. stol. (Lindberg, 1970: 30).

Dalším důkazem rozšířenosti optických znalostí mezi mistry artes je také Husův Quodlibet (1411), který obsahuje několik kvestií s optickými tématy. Konkrétně lze uvést např. kvestii Eliáše z Týna (q. 52, Hus ho tituluje "Witelo") nebo Jana z Borotína (q. 56, přezdívka "Avicenna").

Téma by si zasloužilo podrobnější analýzu.

LITERATURA
  • JAN HUS. Quodlibet. Ed. B. Ryba. Praha 1948.
  • LINDBERG, D. C. John Pecham and the science of optics. University of Wisconsin Press, 1970.
  • PATERA, A.; PODLAHA, A. Soupis rukopisů Knihovny Metropolitní kapitoly pražské, I–II. Praha: Česká akademie císar̆e Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1910–1922. [= Patera-Podlaha]
  • TRUHLÁŘ, J. Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur, I-II. Praha, 1905-1906. [= Truhlář]

Středověká optika v latinské Evropě – základní literatura a prameny

V tomto příspěvku představím stručně základní literaturu ke středověké optické tradici a několik nejvýznamnějších středověkých optiků.

V latinském prostředí se optická disciplína nazývala perspectiva, proto se o jejích představitelích někdy hovoří jako o "perspektivistech" (Perspectivus bylo ve latinských středověkých textech přízvisko Alhacena; stejně jako Philosophus byl Aristotelés a Commentator Averroes). Premoderní (tedy antická a středověká) optika se od moderní liší především tím, že se nejedná o čistě fyzikální nauku (zabývající se povahou světla a jeho chováním při průchodu různými typy prostředí). V premoderní době byla optika z velké části naukou o vnímání – a patřily do ní tedy fyziologie zrakového orgánu, psychologie vnímání a částečně noetika. O odrazu (reflexi) a lomu (refrakci) světla však pojednávala, nicméně příslušné katoptrické a dioptrické otázky byly opět vztaženy k vnímání: jak vnímáme skrze odražený / lomený paprsek? Změnu optiky na čistě fyzikální disciplínu lze připisovat až Keplerovi. (Smith, 2004)

Mezi základní literaturu k této disciplíně patří texty následujících badatelů:
  • David C. Lindberg (University of Wisconsinwikipedia)
    • zabývá se optikou z pozice historika vědy, zkoumá především texty samotných optiků-vědců
    • je autorem základní monografie Theories of Vision from al-Kindi to Kepler (Lindberg, 1981) analyzující vývoj optiky od Al-Kindího po Keplera
    • připravil také edice a anglické překlady optických spisů Jana Peckhama a Rogera Bacona
    • velmi užitečný je také jeho obsáhlý katalog latinských optických rukopisů (Lindberg, 1975)
  • A. Mark Smith (University of Missouri)
    • další historik vědy; zásadní jsou především jeho studie, v nichž popisuje proces percepce z hlediska středověké optiky (Smith, 1982; 2004)
    • jeho zásadním počinem je však jeho osmi svazková kritická edice středověkého latinského překladu Alhacena, včetně moderního překladu do angličtiny, precizních úvodních studií a obsáhlých komentářů
  • Katherine H. Tachau (University of Iowa)
  • Dallas G. Denery (Bowdoin Collegeprofil na Academia.edu)
Nyní k samotným středověkým optickým textům. V latinských překladech už od počátku 13. stol. byla dostupná arabská optická pojednání, zvláště:
  • Al-Kindí – De aspectibus (ed. Björnbo)
    • stručné dílo eukleidovského stylu psané more geometrico pojednávájící o základních optických otázkách
  • Alhacen (Ibn Al-Hajtham) – De aspectibus (kritickou edici připravil Smith, dodnes se někdy cituje stará a nepřesná renesanční Risnerova edice)
    • hlavní optická encyklopedie probírající postupně fyziologii a psychologii vnímání, optické jevy týkající se reflexe v zrcadlech (katoptrika) a refrakce v čočkách (dioptrika)
Během 13. stol. vznikly (vcelku rychle za sebou, asi během 60.-80. let 13. stol.) tři hlavní přehledová optická pojednání (edice jednotlivých textů jsou v bibliografii):
  • Roger Bacon sepsal svou Perspectivu (= 5. část jeho Opusu maius); základní pojetí optiky je alhacenovské, text však bere v úvahu i antické optické texty (Eukleida a Ptolemaia), text je zároveň určitým manifestem užitečnosti optické nauky; dále je Bacon autorem originálního díla De multiplicatione specierum
  • Jan Peckham sepsal Perspectivu communis, která je pojednáním více systematickým a přehledným (text je členěn do jednotlivých optických tezí); což bylo zřejmě důvodem, proč se stal nejpopulárnější učebnicí středověké optiky na středověkých univerzitách
  • Witelo a jeho Perspectiva, která je velmi rozsáhlým vědeckým textem
O vzájemném vztahu těchto tří děl a myslitelů pojednává (Lindberg, 1971). Kromě vědeckých a pedagogických pojednání věnovaných cele optice se s optickými tématy lze setkat i v textech filosofických a theologických (namátkou: Petr Olivi, Duns Scotus, Petr Auriol, Vilém Ockham atp. – viz Tachau, 1988). Příkladem hojného užívání optické metaforiky v homiletice je potom Petr z Limoges a jeho dílo Tractatus moralis de oculo (nedávno byl publikován angl. překlad – viz obsah). Tento text vznikl v 80. letech 13. stol., vzápětí po rozšíření optiky na artistických fakultách, a stal se velmi populárních, o čemž svědčí, že se dodnes dochovalo přes 200 rukopisů!

V následujícím příspěvku nastíním několik poznámek k optické tradici na středověké pražské univerzitě.

EDICE LATINSKÝCH PRAMENŮ K DĚJINÁM STŘEDOVĚKÉ OPTIKY

  • ALHACEN. De aspectibus, I-III. In: SMITH, A. M. Alhacens Theory of Visual Perception. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of the First Three Books of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2001.
  • ALHACEN. De aspectibus, IV-V. In: SMITH, A. M. Alhacen on the Principles of Reflection. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Books 4 and 5 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2006.
  • ALHACEN. De aspectibus, VI. In: SMITH, A. M. Alhacen on Image-formation and Distortion in Mirrors. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Book 6 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2008.
  • ALHACEN. De aspectibus, VII. In: SMITH, A. M. Alhacen on Refraction. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of Book 7 of Alhacen’s De aspectibus. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2010.
  • ALHACEN. De aspectibus. In: Opticae thesaurus Alhazeni Arabis libri septem, nunc primum editi. Eiusdem liber De crepusculis et Nubium ascensionibus. Item Vitellonis Thuringopoloni libri X. Ed. F. Risner. Basilej, 1572, fol. 1-282.
  • AL-KINDÍ. De aspectibus. Ed. A. A. Björnbo. In: BJÖRNBO, A. A.; VOGL, S. Alkindi, Tideus und Pseudo-Euklid. Drei optische Werke. Leipzig – Berlin: Teubner, 1912, s. 3-41.
  • JAN PECKHAM. Perspectiva communis. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. John Pecham and the science of optics. University of Wisconsin Press, 1970.
  • ROGER BACON. De multiplicatione specierum. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. Roger Bacon’s Philosophy of Nature: A Critical Edition, with English Translation, Introduction, and Notes, of De multiplicatione specierum and De speculis comburentibus. Oxford: Clarendon Press, 1983, s. 1–268; 343–362.
  • ROGER BACON. Perspectiva. Ed. D. C. Lindberg. In: LINDBERG, D. C. Roger Bacon and the Origins of Perspectiva in the Middle Ages: A Critical Edition and English Translation of Bacon’s Perspectiva with Introduction and Notes. Oxford: Oxford University Press, 1996, s. 1–338.
  • WITELO. Perspectivae liber primus. Books I of Witelo’s Perspectiva. An English Translation with Introduction and Commentary and Latin Edition of the Mathematical Book of Witelo’s Perspectiva. Ed. S. Unguru. Wrocław: Ossolineum, 1977.
  • WITELO. Perspectivae liber secundus et liber tertius. Books II and III of Witelo’s Perspectiva. A Critical Latin Edition and English Translation with Introduction, Notes and Commentaries. Ed. Ed. S. Unguru. Wrocław: Ossolineum, 1991.
  • WITELO. Perspectivae liber quintus. Books V of Witelo’s Perspectiva. An English Translation with Introduction and Commentary and Latin Edition of the First Catoptrical Book of Witelo’s Perspectiva. Ed. A. M. Smith. Wrocław: Ossolineum, 1983.
ZÁKLADNÍ SEKUNDÁRNÍ LITERATURA K DĚJINÁM STŘEDOVĚKÉ OPTIKY
  • DENERY, D. G. Seeing and Being Seen in the Later Medieval World. Optics, Theology and Religious Life. Cambridge: Cambridge University Press, 2005.
  • LINDBERG, D. C. A Catalogue of Medieval and Renaissance Optical Manuscripts. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies, 1975.
  • LINDBERG, D. C. Lines of Influence in Thirteenth-Century Optics: Bacon, Witelo, and Pecham. Speculum. 1971, roč. 46, č. 1, s. 66-83.
  • LINDBERG, D. C. Theories of Vision from al-Kindi to Kepler. Chicago: University of Chicago Press, 1981.
  • SMITH, A. M. Getting the Big Picture in Perspectivist Optics. Isis. 1982, roč. 72, č. 4, s. 568–89.
  • SMITH, A. M. What is the History of Medieval Optics Really About? Proceedings of the American Philosophical Society. 2004, roč. 148, č. 2, s. 180–194.
  • TACHAU, K. H. Vision and Certitude in the Age of Ockham. Optics, Epistemology and the Foundations of Semantics, 1250 – 1345. Leiden: Brill, 1988.

3. září 2014

Boží ideje a introspekce

V pondělí 1. září se na ostravské KFI konala aristotelská konference mezinárodní konference Λογος και Θεος (viz sborník abstraktů). Na konferenci jsem vystoupil s příspěvkem Boží ideje a aristotelská nauka o duši: Jan Duns Scotus a Petr Auriol. O obsahu příspěvku napoví abstrakt:
Na přelomu 13. a 14. stol. ve výkladu poznání převládal aristotelský přístup, podle nějž rozumové poznání předpokládá přítomnost smyslů – ty poskytují informace o vnějším světě, z nichž je abstrakcí získána intelligibilní vrstva reality. Tento přístup se však jevil jako ne zcela vhodný v případě bytostí jako jsou Bůh či andělé, o nichž doboví myslitelé předpokládali, že jsou schopni rozumového poznání, ale že zároveň nemají tělo a tudíž nedisponují smyslovými mohutnostmi poskytujícími materiál pro abstrakci.
Pro popis poznání u takových bytostí se tedy hledaly nové explanační a terminologické přístupy. V první části příspěvku proto načrtnu výklad Božích idejí podle Dunse Scota (1265/66 – 1308), který je vlivným příspěvkem k této problematice. Ve druhé části příspěvku se zaměřím na františkána o generaci mladšího – Petra Auriola (asi 1280 – 1322). Auriolův přínos spočívá v tom, že (stejně jako Scotus) výklad přenesl i na lidské poznání, avšak nejen to rozumové, nýbrž dokonce i smyslové. Jak se ukáže, tato strategie přináší zajímavé důsledky pro aristotelskou nauku o duši – konkrétně v otázce, co je předmětem jednotlivých kognitivních mohutností, a dále v otázce, v čem se tyto mohutnosti navzájem odlišují.
V příspěvku jsem představil historickou tezi, že některé teze typické pro moderní přístup k otázce vědomí – např. teze o aktivitě / produktivitě / spontaneitě našich kognitivních mohutností, nebo teze o introspekci jako vhodném a informativním přístupu v psychologických otázkách – jsou aristotelskému přístupu cizí a mají svůj původ zřejmě ve středověkých úvahách o tom, jakým typem poznání disponuje Bůh. (Dr. Petr Dvořák tuto tezi lapidárně shrnul jako "cestu od Aristotela ke Kantovi".)

Podle středověkých theologů (v příspěvku jsem shrnul Scotovu nauku o Božích idejích) je Boží intelekt ve svém poznávání produktivní (vytváří Boží ideje) a zároveň introspektivní – veškeré Boží poznání věcí odlišných od něj je jeho sebe-poznáním (Lectura I, d. 35, q. un., §33, ed. Vat. XVII, 456; Ord. I, d. 35, q. un., §32, ed. Vat. VI, 258). (U některých mladších skotistů – konkrétně u Petra Thomae – byla oblíbená "rortyovská" metafora o Boží mysli jako zrcadle, v němž se zobrazují všechny Bohem poznávané věci – Bůh tedy primárně poznává vlastní esenci, sekundárně věci od sebe odlišné, které se v ní zrcadlí.)


Sekundárně byly tyto úvahy přeneseny i na lidské kognitivní schopnosti. Jeden ze zajímavých důsledků tohoto přenosu představuje Scotův mladší františkánský spolubratr Petr Auriol. Podle Auriola se naše kognitivní mohutnosti (smysly, představivost, intelekt) neliší na základě svých předmětů (což by tvrdil Aristotelés – viz např. De anima II, 4, 415a16-23 nebo středověkou tezi potentiae distinguuntur per actus, actus vero per obiecta). Auriol tvrdí, že předmět kognitivních aktů různých mohutností je stále týž, liší se pouze ve způsobu, jakým se jeví (modus apparendi). Auriol proto soudí, že rozdíl mezi mohutnostmi je dán introspektivně, z hlediska první osoby (Scriptum I, d. 35, p. 1, a. 1) – tedy něco velmi podobného tomu, co o více než tři staletí později bude tvrdit Descartes na počátku 6. Meditace.


Podrobněji tyto Auriolovy teze rozebírám v článku připravovaném do sborníku z konference o důstojnosti člověka (zvl. oddíl 2; koncept článku zde). Otázkou zůstává, co je Auriolův modus apparendi a zda se jedná o mentální reprezentace. Domnívám se, že nikoliv – pracovní uchopení této problematiky podávám v 
článku, který vyjde ve 4. letošním čísle Filosofického časopisu (Lička, 2014).

LITERATURA

  • JAN DUNS SCOTUS. Lectura. Opera omnia, tom. XVI-XXI. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1960-2004.
  • JAN DUNS SCOTUS. Ordinatio. Opera omnia, tom. I-XIV. Ed. Commissio Scotistica. Città del Vaticano 1950-2011.
  • PETR AURIOL. Electronic Scriptum. Ed. R. L. Friedman; L. O. Nielsen; C. Schabel. Dostupné z WWW.
  • LIČKA, L. „Esse apparens“ a jeho role v Auriolově výkladu smyslového vnímání. Filosofický časopis. 2014, roč. 62, č. 4, s. 539–557.