26. září 2013

Scholastické kořeny moderní filosofie (Schmutz)

Více než před rokem jsem na tomto blogu ohlašoval brzké vydání sborníku The Oxford Handbook of Medieval Philosophy (viz 28.5.2012, kde je uveden i obsah knihy). Kniha se mi konečně dostala do rukou; na první pohled se jedná o sborník velmi přínosný; zřejmě však ne ve všech svých částech do té míry, jak jsem očekával. V tomto příspěvku se zaměřím pouze na jednu ze studií obsažených v uvedeném sborníku, a to v jeho první, historické části. Studie se nazývá Medieval Philosophy after the Middle Ages a jejím autorem je Jacob Schmutz, francouzský odborník na druhou scholastiku a autor stránek Scholasticon.fr.

Ve své studii Schmutz hodlá hájit vcelku odvážnou historiografickou tezi: mnoho důležitých rysů moderní filosofie lze osvětlit studiem raně novověké scholastické filosofie. Mezi tyto důležité rysy řadí rozdílnost doktrinálních přístupů (např. opozici mezi realismem a idealismem), ale také např. jejich geografickou distribuci (slavná distinkce mezi myšlením analytickým a kontinentálním). Schmutz se zaměřuje především na to, jak se ve scholastických učebnicích filosofie v průběhu novověku měnila disciplinární matice a jak v souvislosti s tím pomalu docházelo k proměně jednotlivých filosofických disciplín.

Možnou výtku, že není opodstatněné vykládat novověkou filosofii podle scholastiky, protože ta byla po konci středověku jen dožívajícím výhonkem zkostnatělého myšlení, lze jednoduše vyvrátit. Během novověku působilo na školách ohromné množství scholasticky orientovaných myslitelů - sám Schmutz na svém Scholasticonu přináší medailony celkem 2242 scholastických učenců působících mezi lety 1500 a 1800. Geograficky navíc tato skupina není omezena na francouzsko-britsko-pruskou část Evropy (jak je tomu u zhruba dvacítky novověkých filosofů, podle nichž se dodnes v učebnicích teleologicky konstruuje "novověká filosofie"). Jak uvádí Schmutz (2012: 248-249), scholastická filosofie ať už ve své katolické nebo protestantské podobě měla důležitá centra ve Španělsku, v německých zemích, v Čechách, vyučovala se také ve východní a jižní Evropě (Polsko, Litva, Uhersko, Ukrajina, Řecko, Arménie), v Severní Americe (zvl. Mexiko) i v Jižní Americe (Brazílie, Peru); část filosofického kompendia coimberských jezuitů (tzv. Conimbricenses) byla dokonce v 17. století přeložena do čínštiny (péči portugalského jezuity Francisca Furtada). Proto se francouzský badatel odvažuje nazvat ji "globálním" fenoménem. Zjevně se tedy jedná o tradici nezanedbatelnou, ačkoliv dosud silně zanedbávanou (což je podle Schmutze důsledek antiklerikálního nádechu pozitivismu 19. století).

Typy scholastických učebnic filosofie v novověku
V novověkách školách a na universitách se filosofie vyučovala podle učebnic, které shrnovaly základní filosofické problémy strukturované podle jednotlivých filosofických disciplín (tradičně měly tyto učebnice název Cursus philosophicus). Schmutz rozlišuje tři typy těchto kurzů na základě toho, jak jsou v nich seřazeny jednotlivé filosofické disciplíny (ibid.: 249-250):
  • Typ I (klasický) - odráží klasifikaci věd typickou pro středověkou filosofii: začíná se logikou, pokračuje se fyzikou (a jejími specializovanými disciplínami - věda o nebi, o vzniku a zániku apod.) a naukou o duši ("psychologií") a kurikulum vrcholí v metafyzice (etika je někdy přidávána za metafyziku, někdy před ni). Logika je chápána jako propedeutická disciplína; ostatní vědy odrážejí řád světa od nejméně ušlechtilých, protože látkových jsoucen (fyzika) až po jsoucna uvažovaná abstrahovaně od látky (metafyzika). Tento typ naprosto převládá na evropských universitách mezi lety 1350 a 1500, v 16. a 17. stol. se jej drží učebnice vytvářené v prostředí náboženských řádů - u jezuitů např. Hurtado de Mendoza (1615), Arriaga (1632), Oviedo (1640); u dominikánů Poinsot (1631-34).
  • Typ II (moderní) - tento typ mění umístění etiky, která se nově v kurikulu dostává na druhé místo přímo za logiku. Seřazení disciplín je zde tedy následující: logika - etika - fyzika - metafyzika. Stejně jako u typu I však zůstává nezměněna teze, že fyzika a metafyzika se zabývají předměty existujícími per se a nezávisle na mysli. Logika a etika se naopak zabývají lidskými mentálními a fyzikálními akty. Tento typ se objevuje u některých francouzských katolíků, např. Abra de Raconis (1617) nebo Eustach ze Sv. Pavla (1609) (kterého si vzal za vzor Descartes, když chtěl vytvořit učebnici filosofie pro výuku na školách, a jehož Summu v dopise Mersennovi chválí jako "nejlepší knihu tohoto druhu, která kdy byla napsána" - viz AT III, 232); a u mnoha protestantských autorů, např. Michael Piccart (1655).
  • Typ III (moderní) - tento typ mění celé kurikulum výraznějším způsobem. Metafyzika, do níž je zahrnuta psychologie, je traktována spolu s logikou. Fyzice se dostává samostatného postavení na konci kurzu. O etice je většinou pojednáno velmi stručně a často před fyzikou. Seřazení je tedy následující: logika - metafyzika (s psychologií) - [etika] - fyzika. Tento způsob je běžný ve Francii po Descartovi - např. Frassen (1657); mezi středoevropskými jezuity v 18. století - např. Mangold (1755); z protestantských autorů sem patří např. Walch (1730).
Proměny jednotlivých filosofických disciplín
Proměna toho, jak jsou seřazeny disciplíny ve školských učebnicích filosofie, může být na první pohled nahodilá záležitost. Jak však ukazuje Schmutz (2012: 249-253), je proměna kurikula manifestací faktu, že během novověku byly tyto disciplíny různě redefinovány a že v nich došlo k zásadním proměnám. Schmutz se zaměřuje na čtyři z nich:
  • Fyzika - v této disciplíně došlo k proměnám největším. Zatímco středověká aristotelská fyzika je jedna z teoretických (spekulativních) disciplín (společně s matematikou a metafyzikou) a jejím předmětem je jsoucno látkové a v pohybu, během novověku se postupně konstituuje experimentální podoba fyziky. Distinkce mezi konzervativní a moderní podobou fyziky však neodpovídá rozdílu mezi církevními a sekulárními mysliteli, jak se obvykle líčí. I když je třeba zdůraznit, že k cenzurním zásahům docházelo (především kvůli theologickým dopadům některých aspektů nové fyziky), i církevní představitelé se zabývali experimentováním - jak uvádí Schmutz, laboratoře pro měření trajektorie dělových koulí nebo tlaku vzduchu vznikaly i na těch nejodlehlejších školách v Andách. I ve fyzikách na prvních pohled konzervativně poplatných Aristotelovi došlo k redefinování některých základních pojmů - látka byla často chápána atomisticky, místo bylo chápáno jako prostor o třech rozměrech. Z těchto důvodů se fyzika časem osamostatnila ze svého sepětí s metafyzikou a své podřízenosti vůči ní a dostala se na závěr kurzu (viz typ III).
  • Nauka o duši / psychologie - proměna v této disciplíně byla neméně zásadní. Zatímco u naturalistických aristoteliků byla psychologie jen částí biologie jakožto části fyziky, už během středověku začalo její postupné oddělování od fyziky. V katolické tradici byl důležitý 5. lateránský koncil (1513), na němž se součástí dogmatu stala nauka o nesmrtelnosti lidské duše a filosofové byli vyzvání k tomu, aby argumentovali v její prospěch. (K této výzvě se výslovně přihlásil sám Descartes svými Meditacemi - je-li jeho úvodní Dopis Sorbonně psán upřímně - viz AT  VIII, 2-3, čes. str. 11; viz také 17.9.2011.) Důležité na tomto je, že nauka o duši nyní přešla do domény metafyziky (viz typ III).
  • Metafyzika - zatímco ve středověku se jednalo o nejvýznamnější spekulativní disciplínu a vrchol výuky filosofie, postupem času se dostává za logiku na počátek kurzu (v typu III). Ve středověku měla metafyzika dvě hlavní podoby - buď byla chápána jako věda o jsoucnu jakožto jsoucnu (Avicenna), nebo jako věda o nejvyšším jsoucnu, tedy o Bohu (Averroes) (viz např. Otisk, 2006). Tuto podvojnost vyřešili novověcí scholastikové (např. Perera, Suárez nebo Goclenius) následujícím způsobem: metafyzika je nejabstraktnější věda; abstrakci lze vnímat dvěma způsoby. Buď metafyzika provádí nejabstraktnější zkoumání všeho, co je - a potom je to věda o základních pojmech naší duše (např. transcendentáliích, kategoriích atp.). Nebo se abstrakce připisuje předmětům myšlení - a potom se jedná o vědu o Bohu, andělech a duši, chápaných jako abstraktní entity. Prvnímu pojetí se dostane názvu metaphysica generalis (nebo Gocleniovým termínem ontologia), druhému metaphysica specialis.
  • Etika - problematický byl i status etiky. O morálce se psalo "sekulárně" a v tom případě se navazovalo hlavně na platonismus a renesanční literaturu, nebo "theologicky", kdy se navazovalo hlavně na středověké autory a postupně se konstituovala etika jako součást theologie - tzv. theologia moralis. (Druhá scholastika byla významná především v oblasti ekonomické teorie a mezinárodního práva.) Stále živá byla otázka ohledně povahy dobra (v návaznosti na středověké autory, např. Dunse Scota nebo Řehoře z Rimini) - je něco dobré, protože tomu Bůh tak chce; nebo Bůh něco chce proto, že je to dobré o sobě? Druhou pozici můžeme považovat za variantu moderního morálního realismu. Někteří autoři však oprášili augustinovskou distinkci mezi natura a voluntas a zastávali tezi, že morální principy nemohou být odvozeny z reality nebo přírody (např. Scotus a skotisté obecně, z druhých scholastiků např. Caramuel). Tato podvojnost přechází do idealistického myšlení a v novokantovské filosofii je obnovena v rámci distinkce mezi Naturwissenschaft (studující příčiny) a Kulturwissenschaft (studující pravidla a normy neredukovatelné na kauzalitu) - a jako taková je živá dodnes...
Scholastické kořeny moderní filosofie
Schmutz uzavírá, že různé problémy moderní filosofie pak navazují na to, jak druhá scholastika přetvořila dědictví filosofie středověké. Tvrdí, že uvedené proměny, jichž doznalo během novověku kurikulum, odrážejí způsob, jakým filosofie nahlíží na svět. Učebnice typu I a typu II podle Schmutze přijímají starou aristotelskou tezi, že rozdělení věd odráží řád světa. Logika je v nich disciplínou o druhých intencích, kdežto fyzika a metafyzika zkoumá reálné a na vědomí nezávislé vnější entity. V pokarteziánské době se však rozšiřují učebnice typu III, v nichž se metafyzika připojuje k logice a manifestuje tak tezi, že obě tyto disciplíny (nikoli pouze logika) pojednávají o mysli a jejích úkonech. Logika neanalyzuje formální aspekty jazyka, nýbrž kognitivní schopnosti lidské mysli. Metafyzika se nezabývá věcmi o sobě, ale spíše našimi idejemi těchto věcí. V Anglii je tato proměna manifestována slavnou "way of ideas", ve Francii bují v návaznosti na Descarta a logiku z Port-Royal. V katolických německy mluvících zemích (tj. ve střední Evropě ovládané Habsburky) docházelo k recepci Descarta velmi pomalu - tím se vysvětluje, proč se používají tradiční učebnice až do pol. 18. stol., kdy jsou vytlačeny typem III. Naopak v protestantských německých zemích (tj. hlavně v Prusku) je integrace logiky a metafyziky rychlejší a běžnější.

Představiv tento materiál, předkládá Schmutz (ibid.: 254) schéma doktrinálních podob novověké filosofie. Podle něj vykrystalizovaly dva hlavní proudy - silnější (1) idealistický a slabší, ale nezanedbatelný proud (2) realistický. Co do své nauky se liší následujícím způsobem:
  • V (1) idealistickém myšlení se logika zabývá aktivitou lidského vědomí; formální pravdivost je závislá na vědomí a kognitivních schopnostech. V (2) realistickém myšlení se logika zabývá předměty a strukturami na mysli nezávislými - propozicemi a pravdami, jakož i formální stránkou usuzování.
  • Metafyzika se podle (1) idealistů zabývá na mysli závislými pojmy a idejemi; podle (2) realistů naopak na lidské i Boží mysli nezávislými předměty a stavy věcí (status rerum).
  • V (1) idealistické filosofii hraje Bůh důležitou roli jako garant teoretických i morálních pravd. Etika je neredukovatelná na přírodní zákony. Naopak v (2) realistické filosofii se Bůh pro garanci teoretických i morálních pravd stává irelevantním.
Co se týče geografického rozmístění, hlavních představitelů a dědiců obou proudů, Schmutz předkládá následující skicu:
  • (1) Idealistický proud má svá hlavní centra ve Francii, protestantském Německu (Leibniz + Wolff), Holandsku, Británii a v dalších oblastech ovlivněných Descartem (např. italský idealismus). Hlavními dědici tohoto proudu jsou Kant a představitelé německého a britského idealismu.
  • (2) Realistický proud má své hlavní centrum ve střední Evropě a zahrnuje různé myslitele z českých zemí, Polska, Bavorska, Rakouska, Maďarska etc. Další centra jsou kolem významných katolických škol (např. v Římě nebo v Madridu). Hlavními dědici tohoto proudu jsou BolzanoFrege a neoaristotelští myslitelé.
Schmutzem představená historiografická teze vypadá minimálně zajímavě. Jak se zdá, neodporuje historickým faktům, naopak elegantně vysvětluje jejich souvislosti. Zda ovšem opravdu bude přehodnocen obraz novověké filosofie způsobem, který by zdůrazňoval vliv scholastického živlu, ukáže až budoucí bádání.

Několik dalších poznámek a úvah
Na Schmutzově schématu je signifikantní především zvýraznění realistické tradice novověku, která v běžných přehledech novověké filosofie bývá většinou marginalizována. Zajímavé jsou také důsledky tohoto zvýraznění - rehabilitace středoevropského regionu jako relevantního pro novověkou filosofickou tradici nebo zařazení Fregeho jako dědice realistů.

V souvislosti s tím se nabízí otázka, jak by vypadala podobná genealogie pro tradici analytické filosofie. A vyskytovaly by se v této genealogii nějaké scholastické prvky? K tomu jen několik nesoustavných poznámek. Domnívám se, že takový projekt by nemusel být úplně scestný:
  • Analytická tradice se sama definuje nikoliv doktrinálně (nesdílí univerzálně jeden filosofický postoj, např. nominalismus), ani metodologicky (neshodne se na jedné metodě, např. na jazykové analýze nebo na naturalistickém převzetí metodologie přírodních věd), nýbrž často historiograficky (což je poněkud ironické s ohledem na její proklamovanou ahistoričnost) jako proud navazující na činnost Fregeho. Historická reflexe kořenů této tradici tedy podle mého názoru je obhajitelná.
  • Většina jejích představitelů se více či méně kloní k realismu - jak o tom ostatně svědčí nedávno provedený průzkum, který z větší části zahrnoval profesionální filosofy z anglosaského prostředí: v otázce stran vnějšího světa se ukázala drtivá převaha realismu (81,6 %) nad idealismem (4,3 %) - viz (Bourget - Chalmers, 2013); o průzkumu informoval také Filip Tvrdý, 16. 12. 2009. Navíc v době zrodu analytické filosofie v britském prostředí na přelomu 19. a 20. stol. se objevovala snaha vyrovnat se s etablovaným britským idealismem - např. Moore oživil skotskou filosofii common-sensu jako výpad proti idealistům této doby (např. Bradley), sám Russell "zpočátku koketoval s hegelovským idealismem" atp. (Peregrin, 2005: 70-71)
Mohla raná analytická filosofie navazovat na nějaké domácí realistické dědictví scholastické tradice? Těžko říci, minimálně za současného stavu našeho poznání. Takže jen dvě drobnosti:
  • Nabízí se Thomas Reid a okruh jemu blízkých filosofů. O určitém vlivu scholastické tradice by mohl svědčit William Hamilton, vydavatel Reidových děl, který k druhému svazku Reidových Works připojil obsáhlé pramenné studie k problémům řešeným Reidem. V těchto studiích, které často obsahují zajímavé Begriffsgeschichte, Hamilton překvapivě často cituje z autorů scholastické tradice - viz (Hamilton, 1863). Zdá se, že určitá znalost těchto autorů existovala u britských myslitelů ještě v 19. stol.
  • O vliv renesančních scholastiků na formování britského empirismus se zajímal Marco Sgarbi (o němž jsem psal 11. 4. 2013) - viz (Sgarbi, 2013).

LITERATURA
  • DESCARTES, R. Œuvres de Descartes. Ed. C. Adam; P. Tannery. 11 sv. Paris 1964-76. [= AT]
  • DESCARTES, R. Meditace o první filosofii. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přel. P. Glombíček a T. Marvan.
  • BOURGET, D.; CHALMERS, D. J. What Do Philosophers Believe? Online. 2013. [PDF]
  • HAMILTON, W. Editor's Supplementary Disserations. In: REID, T. The Works of Thomas Reid, D.D. 2 sv. Ed. William Hamilton. Edinburgh: Maclachlan and Stewart. Sv. 2, s. 741-988.
  • OTISK, M. Metafyzika jako věda: Ibn Síná a Ibn Rušd ve scholastické diskusi. Praha: Filosofia, 2006.
  • PEREGRIN, J. Kapitoly z analytické filosofie. Praha: Filosofia, 2005.
  • SGARBI, M. The Aristotelian Tradition and the Rise of British Empiricism. Logic and Epistemology in the British Isles, 1570–1689. Springer, 2013.
  • SCHMUTZ, J. Medieval Philosophy after the Middle Ages. In: MARENBON, J. (ed.). The Oxford Handbook of Medieval Philosophy. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 245-266.

14. září 2013

K čemu je nauka o zrcadlech? (Sebeurčení katoptriky podle Pseudo-Ptolemaiova spisu De speculis)

Významný středověký překladatel z řečtiny, Vilém z Moerbeke, přítel Tomáše Akvinského nebo slezského rodáka optika Witelona, přeložil z řečtiny mimo mnoha jiných textů také blíže neurčený spis O zrcadlech. Dochoval se autograf tohoto překladu (dnes je uložen ve Vatikánu, v kodexu Ottobonianus Lat. 1850), podle nějž byl překlad dokončen poslední prosincový den r. 1269. Popisy různých typů zrcadel z tohoto textu přejal a rozšířil Vilémův kolega Witelo ve svém kompendiu optiky zvaném Perspectiva (konkordance míst obou textů uvádí Jones, 2001: 152).

Vilémův překlad později koloval pod názvem De speculis a pod jménem Ptolemaia (za autora koneckonců uvádí Ptolemaia i Vilémův autograf). Moderní badatelé však toto připsání zpochybňují. Jedna z hypotéz za autora řecké předlohy pokládá Héróna z Alexandrie. Hérón (10 - 70 po Kr.) byl slavný alexandrijský matematik (viz tzv. Hérónův vzorec) a mechanik. Řecký originál jeho Katoptriky je dnes považován za ztracený. De speculis se dočkalo v moderní době dvou edičních zpracování - starší edice Schmidtova chápe De speculis jako dílo Hérónovo (také by se mohlo jednat o kompilát podle Hérónovy předlohy), proto text vyšel u Teubnera v rámci sebraných spisů Hérónových. Edice je také doplněna německým překladem. Novější edici vytvořil Jones přímo z Moerbekova autografu, celý text přeložil do angličtiny a opatřil komentářem. Jones má však vůči ztotožnění autora spisku s alexandrijským matematikem určité výhrady a autora označuje jednoduše jako Pseudo-Ptolemaia (Jones, 2001: 150-151).

Po stručném představení tohoto textu nyní můžeme přikročit k hlavnímu tématu tohoto příspěvku, jíž je smysl nauky o zrcadlech. Na jedné úvodní pasáži spisu (De speculis I, 2, ed. Jones, 153-154) si můžeme ukázat, jakou roli měla katoptrika v rámci premoderní optiky a co se od této disciplíny očekávalo obecně. Autor textu začíná rozlišením třech částí optiky:
Zkoumání témat týkajících se zraku se dělí na optická, dioptrická a katoptrická. Optická zkoumání byla patřičně popsána našimi předchůdci, zvláště pak Aristotelem. O zkoumání dioptrickém jsme sami pojednali v jiných spisech natolik, nakolik se nám zdálo vhodné.
Negotium autem quod circa visus dividitur in opticam, id est visivam, et dioptricam, id est perspectivam, et katoptricum, id est inspectivum negotium. Et opticum quidem oportune ab hiis qui ante nos descriptum est et maxime ab Aristotele. De dioptrico autem a nobis in aliis dictum est copiose quanta videbantur.
Editor Jones v komentáři k danému místu (s. 180) poznamenává, že není jasné, na čem se tato distinkce zakládá. Navrhuje, že "optika" by mohla odkazovat na filosofické zkoumání mechanismu zrakového vnímání, tedy zhruba to, co předkládá Aristotelés v De anima nebo v De sensu. "Dioptrika" by podle Jonese mohla označovat geometrickou optiku založenou na tezi o paprsku vycházejícím z oka, která je leitmotivem Eukleidovy Optiky.

Domnívám se, že vhodnější výklad této distinkce získáme, pokud se přesuneme zhruba o tisíc let dále od pravděpodobného vzniku řecké předlohy, a to do muslimského prostředí. Arabský optik Alhacen (965 - asi 1040; ibn al-Hajtham, často bývá používána i zkomolená latinská podoba Alhazen), zřejmě nejslavnější středověký optik vůbec, ve svém optickém pojednání přeloženém do latiny také okolo poloviny 13. stol. pod názvem De aspectibus zakládá triadické členění optické vědy na třech typech vidění - můžeme vidět buď (1) přímo (recte), (2) skrze odraz od vyleštěných těles (reflexe) nebo (3) skrze paprsek, který se láme kvůli průchodu průhledným, ale nehomogenním prostředím (refracte). (Viz např. Alhacen, De aspect. IV, 1, ed. Risner, fol. 102.) Na základě tohoto trojího typu vidění se konstituují tři optické disciplíny - (1) optika sensu stricto, (2) katoptrika a (3) dioptrika. (Alhacen zároveň pomocí tohoto principu člení svůj spis - přímému vidění se věnuje v knihách 1-3, zrcadlům a katoptrice obecně v knihách 4-6, dioptrice v knize 7 – viz Smith, 2001: xviii).

Autor spisu De speculis pokračuje popisem třetí nauky - katoptriky. Nejprve vypočítává bizarnosti, kterých lze docílit pomocí patřičných zrcadel sestrojených znalcem této nauky:
Vidíme však, že katoptrické zkoumání je také hodno námahy - přináší totiž určitou obdivuhodnou podívanou. Pomocí něj lze vyrobit [a] zrcadla ukazující pravé jako pravé a podobně levé jako levé; ukazují tedy opačně oproti běžným zrcadlům, která ukazují protikladně vůči přírodě. Pomocí [b] zrcadel lze také vidět vlastní záda [dosl. to, co se jeví vzadu], [c] vidět se obráceně či [d] bez hlavy nebo se [e] třema očima, dvěma nosy či se zármutkem, jako by části tváře byly roztroušeny. 
Videntes autem et katoptricum negotium esse dignum studio - habet enim quandam admirabilem speculationem. Per ipsum enim construuntur specula ostendentia dextra dextra et sinistra similiter sinistra, communibus speculis contrapatenti[a] nature et contraria ostendentia. Est autem per ipsa videre posterius apparentes et se inversos et supercapitales habentesque tres oculos et duos nasos et luctus instar dispersis partibus faciei. 
Kromě těchto eskamotérských účelů lze znalost katoptriky ale užít i k praktickým věcem každodenního života:
[Katoptrika] není užitečná jen pro podívanou, ale i k nezbytným věcem. Vždyť kdo by nepovažoval za užitečné - pokud by to šlo - [f] vidět lidi v ulicích, kolik jich je a co dělají, zatímco dlí v domě na protější straně? Nebo kdo by nepovažoval za naprosto zázračné spatřit [g] v zrcadle - ve dne v noci! - kolikátá je hodina, a to prostřednictvím obrazů, které se v něm jeví? (Kolik je ve dne nebo v noci hodin, tolik se objeví obrazů; [další] obraz se objeví, pokud uplyne část dne.) A kdo by nepovažoval za zázračné nevidět [h] v zrcadle ani sám sebe, ani nikoho jiného, pouze to, co někdo určí? 
Non autem ad speculationem utilis existit, sed et ad oportunitates necessarias. Quomodo enim non bene utile quis existimabit degentes in habitatione aversa videre, si contingat, presentes in rymis quot sint et quid agentes existant? Aut quomodo non utique mirabile existimabit alias considerare per speculum nocte et die instantem horam per apparentia ydola? Quot enim nocte aut die existunt hore, tot et ydola apparent, et etiam si pars diei extiterit, et ydoloapparebit. Quomodo autem et non mirabile existimabit quis per speculum neque se ipsum neque alium videre, solum autem quodcumque quis elegerit?
Po tomto úvodu a první části spisu obsahující teoretický výklad o odrazu paprsků je zařazena druhá část předkládající návody na sestrojení některých z uvedených typů zrcadel (Schmidtova edice obsahuje obsahuje obrazy těchto zrcadel, Jonesova pouze schémata). Ze zrcadel zmíněných ve zde přeložené úvodní pasáži se podrobněji popisuje konstrukce zrcadla [a], které neukazuje zrcadlově obráceně jako běžné zrcadlo (II, 17 a 18, ed. Jones,  159-161), a zrcadlo [c], v němž se lze vidět hlavou dolů (ibidem); zrcadlo [f], jímž se dá šmírovat lidi na ulici z bezpečí domu (II, 22, ed. Jones, 163-164) či zrcadlo [h], u něhož lze vybrat, co bude ukazovat (II, 24, ed. Jones, 165-166). Nejbizarnější zrcadlo [e] měnící počet nosů a očí Pseudo-Ptolemaios nepopisuje; editor však uvádí, že o daném zrcadle se zmiňuje arabský text připisovaný Anthemiovi (Jones, 2001: 180). Také konstrukce zrcadla [b] zobrazujícího záda a zajímavého zrcadla [g] fungujícího jako hodiny nejsou v textu popsány; Jones se na základě toho domnívá, že současná podoba díla De speculis vznikla zkrácením či výběrem původně obsáhlejšího textu (ibidem).

Na přelomu 13. a 14. století na latinském západě kolovalo mnohem více katoptrických pojednání než uvedené pseudo-Ptolemaiovo; o tom však až někdy jindy.

Pozn.: Při překládání uvedené pasáže jsem přihlížel k Jonesovu anglickému překladu, zvláště však k jeho mnohdy pronikavým komentářům k problematickým místům textu. V některých případech se však s jeho překladem rozcházím - nepřijde mi např. vhodné překládat speculatio jako "teorie", z kontextu se mi zdá být zjevné, že Pseudo-Ptolemaios má na mysli opravdu spíše "podívanou".

LITERATURA

  • ALHACEN. De aspectibus. In: Opticae thesaurus Alhazeni Arabis libri septem, nunc primum editi. Eiusdem liber De crepusculis et Nubium ascensionibus. Item Vitellonis Thuringopoloni libri X. Ed. F. Risner. Basilej, 1572, fol. 1-282. [= De aspect.]
  • Pseudo-PTOLEMAIOS. De speculis. Ed. A. Jones. In: JONES, A. Pseudo-Ptolemy De speculis. SCIAMVS. 2001, roč. 2, s. 153-166. [= De specul., ed. Jones]
  • Pseudo-PTOLEMAIOS. De speculis. Ed. W. Schmidt. In: HÉRÓN Z ALEXANDRIE. Opera quae supersunt omnia, vol. II., fasc. I. Mechanica et Catoptrica. Leipzig: Teubner, 1900, s. 316-365. [= De specul., ed. Schmidt]
  • JONES, A. Pseudo-Ptolemy De speculis. SCIAMVS. 2001, roč. 2, s. 145-186.
  • SMITH, A. M. Introduction. In: SMITH, A. M. Alhacen's Theory of Visual Perception. A Critical Edition, with English Translation and Commentary, of the First Three Books of Alhacen’s De aspectibus, the Medieval Latin Version of Ibn al-Haytham’s Kitāb al-Manāzir. 2 sv. Philadelphia: American Philosophical Society, 2001, sv. 1, s. xv-cliv.

13. září 2013

Nové texty v databázi Library of Latin Texts (2012-2013)

Loni jsem odkazoval na elektronickou databázi latinských edic Library of Latin Texts (LLT; nakladatelství Brepols), která je českému badateli přístupná přes portál Litterae ante portas. Zaměřil jsem se tehdy na latinské filosofické texty přidané do této databáze během roku 2011. Už na jaře letošního roku jsem zaregistroval, že v obou částech databáze se objevily nové texty (během r. 2012), během letošního léta přibyly i texty za r. 2013. Některé z těchto novinek nejsou jistě bez zajímavosti pro historika středověké filosofie nebo pro medievistu obecně, proto přikládám výběrový seznam těchto novinek.

V Series A (LLT-A; PDF s manuálem a kompletní bibliografií) přibyly např. následující texty:
  • Petr Abélard - jeho komentář ke spisu O vyjadřování (Glossae super Peri hermeneias)
  • Tomáš Akvinský - kromě nedávno objevené reportatio přednášek k 1. knize Sentencí, které Tomáš vedl v Římě v pol. 60. let. 13. stol. (tzv. Lectura Romana) množství komentářů; navíc byli přidáni pokračovatelé Akvinského (např. dokončení Akvinského komentářů ke spisu O nebi a k Politice od Petra z Alvernie nebo pokračování Akvinského spisu De regimine principum od Ptolemaia z Luccy)
  • Vilém Ockham - např. komentáře ke spisu O vyjadřování nebo O sofistických důkazech
  • dále některé středověké latinské překlady Moerbeke překlad Prokla nebo překlad knihy De causis od Gerharda z Cremony
Series B (LLT-B; PDF s manuálem a kompletní bibliografií) přibyly např. následující texty:
  • Boethius - De institutione musica
  • Alexandr z Hales - 4 svazky jeho Sumy theologické; o tomto díle Roger Bacon sarkasticky podotýká, že je tak rozsáhlé, že váží více než kůň (sic! - viz Op. min., ed. Brewer, 326)
  • Bonaventura - komentář ke 3. a 4. knize Sentencí (komentář je nyní kompletní)
  • Albert Veliký - 1. kniha komentáře k Sentencím
  • anonymní suma logiky připisovaná dlouho Akvinskému (De totius logicae Aristotelis summa), kterou jsem zmiňoval již dříve
  • Roger Bacon - doplněny byly Opus tertium, Compendium studii philosophiae a dále jeho Metaphysica (s podtitulem De vitiis contractis in studio theologiae; tedy spis z 1. svazku Steelovy ediční řady Opera hactenus inedita; pokud v rámci LLT-B bude do budoucna digitalizováno všech 16 svazků, bylo by to skvělé)
  • Walter Chatton - z textů tohoto oxfordského františkána z první generace po Ockhamovi byly přidány reportationes jeho přednášek ke 3. a 4. knize Sentencí (komentář je tedy nyní kompletní)
  • Jan Buridan - poprvé se v těchto databázích objevují texty tohoto pařížské mistra svobodných umění a zjevně jednoho z nejvýznamnějších filosofů 14. stol.; byly přidány některé jeho kvestie ke spisu De anima (v současné době se připravuje moderní edice tohoto textu - viz stránku tohoto editorského a překladatelského projektu)
  • kromě toho byly do databáze přidány i některé novověké latinské texty: např. Bartolomé de Las Casas a  Juan Ginés de Sepúlveda (diskuse o indiánech), Nova Atlantis Francise Bacona, některé Erasmovy spisy či monografie Augustinus od Cornelia Jansena
Nevýhodou těchto databází ovšem zůstává, že zahrnují pouze holý text, nikoli tedy kritický nebo poznámkový aparát. Scanování latinských edic a jejich pokoutné směňování mezi badateli tedy zjevně v brzké době ještě nevymizí...

LITERATURA

  • ROGER BACON. Opus minus. In: Fr. Rogeri Bacon Opera quaedam hactenus inedita. Ed. J. S. Brewer. London: Longman, Green, Longman & Roberts, 1859, s. 311-389. [= Op. min.]

Hermeneutika podezření a hermeneutika důvěry

Dnes jen stručný citát z Grondinova Úvodu do hermeneutiky, v němž je zmínka o Ricoeurově distinkci mezi dvěma interpretačními strategiemi:
V dnešním spektru platí tedy Nietzsche za reprezentanta "hermeneutiky podezření". Tento termín byl ražen Paulem Ricoeurem, aby charakterizoval interpretační strategii, jež přistupuje k bezprostřednímu smyslu s nedůvěrou a převádí ho na neuvědomovanou vůli k moci. Vedle Nietzscheho uvádí Ricoeur jako představitele hermeneutiky podezření rovněž Freuda, který redukuje smysl na nevědomé pudy, a Marxe, jenž ho váže na třídní zájmy. Proti této hermeneutice staví Ricoeur hermeneutiku důvěry, jež se snaží každou podobu smyslu, tak, jak se dává, uchopovat fenomenologicky, aby vytěžila všechny její dimenze. Zatímco hermeneutika podezření pohlíží nazpět, aby nároky na smysl redukcionisticky převedla na nějakou v pozadí fungující energetiku nebo ekonomiku (popudů, třídních zájmů, vůle k moci), zaměřuje se hermeneutika důvěry vpřed, ke světu, jejž nám otevírá smysl, který je třeba vyložit. Tato hermeneutika se nicméně neoddává pokušením bezprostředního smyslu. Nechává se nejprve poučit hermeneutikou podezření a přejímá, pokud je prokazatelná, její destrukci iluzí a falešného vědomí. Toto ničení ponechává však otázku smyslu plně otevřenou. Vědomí osvobozené od svých iluzí nadále usiluje o orientaci. S kritickou důvěrou se tedy obrací na k možnostem nároků na pravdu, otevírajícím smysl, a dále k verbum interius za každým vyjádřeným smyslem. Tato důvěra ve smysl, bez níž by řeč ztratila význam, smí za sebe vznést nárok na universalitu. Hermeneutika podezření je mu podřízená v tom smyslu, že se její destrukce musí stále odehrávat se zřetelem na nějaké pravé vědomí, byť by fungovalo jen jako regulativní idea. Dekonstrukce bez vyhlídky na vědomí přinejmenším o něco méně falešné by byla bez vtipu. (Grondin, 2011: 30; všechna zvýraznění jsou má vlastní)
Citace je převzata z pasáže z úvodní kapitoly díla, v níž se autor pokouší sladit tzv. universální perspektivismus (tezi, že neexistují vůbec žádná fakta, ale pouze interpretace, kterou autor připisuje Netzschemu, ale kterou zároveň považuje za podstatný znak moderního obrazu světa) a nárok hermeneutiky na universalitu.

LITERATURA
  • GRONDIN, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 2011. Přel. B. Horyna a P. Kouba.