9. ledna 2013

Petr Auriol a fyziologické projevy emocí

Těch několik badatelů, kteří se dosud zabývalo dílem středověkého filosofa a theologa Petra Auriola, by se patrně shodlo na tom, že Auriol se zaměřuje více než bylo mezi středověkými scholastiky běžné na psychologické aspekty. V současnosti k tématům prozkoumaným alespoň základním způsobem patří především Auriolova kognitivní psychologie (je známý především zajímavou reflexí zkušenosti smyslových klamů) a jeho psychologický model Boží Trojice (Auriol v trinitární theologii navazuje na augustinovskou představu, že lidská duše je obrazem Trojice). (Sám se zabývám Auriolovou teorií percepce.)

Auriol však také provádí určitou psychologickou analýzu emocí, resp. - v dobové terminologii - aktů volní složky duše (jeho zajímavý výklad lásky rozebírá Davenport, 2006). V uvedené studii mě zaujalo místo, kde se odkazuje na Auriolův popis toho, jak emoce jako duševní pochody způsobují změny v tělesné oblasti. Auriol tyto fyziologické projevy emocí popisuje takto:
Tak jako hnutí duše existují intencionálně, tělesné změny, které tato hnutí duše následují, existují reálně. Strach je totiž jakýsi duchovní[*] útěk duše a provází jej útěk krve směrem k srdci, hněv je vzepětí k pomstě a provází jej vzkypění krve okolo srdce. Hnutí lásky vyskytující se v mysli naopak provází vylévání krevnaté šťávy mimo srdce. Rozlévá se totiž a srdce milujícího s ohledem na milovaného vypouští kapalinu, což je provázeno vyrážením povzdechů a pootevřením úst, střetne-li se s milovaným objektem.
Transmutationes corporeae, sequentes motus animae, tales sunt realiter, quales motus animae sunt intentionaliter, unde quia timor est quaedam fuga spiritualis animae concomitatur ipsum talis fuga sanguinis ad cor, et quia ira est insurrectio ad vindictam, concomitatur ipsam ebullitio sanguinis circa cor, sed motum amoris existentis in mente concomitatur effusio humoris sanguinei extra cor. Liquescit enim, et liquorem emittit cor amantis in ordine ad amatum, et concomitatur visibilis emissio suspirii, et hyatus versus rem amatam. (Scriptum I, d. 10, a. 3, ed. Roma, fol. 343bC-D)
[*] Pozn.: Duchovní (spiritualis) v tomto kontextu nemusí nutně znamenat nemateriální (immaterialis). Ve středověkém lékařství byla živá představa, že tělesné hnutí jsou zapříčiněna něčím, co lékaři nazývali spiritus - jakýmisi duchovními částečkami, které ovšem nebyly chápany jako nemateriální, nýbrž naopak jako skládající se z velmi jemné látky (viz Costa ben Luca, De differentia animae et spiritus 1, ed. Barach, s. 121: "Spiritus est quoddam corpus subtile [...]")). Tato představa je odvozena z Galéna (u nějž je v tomto vysledovatelný vliv stoické nauky o tzv. pneumatu) a byla živá dlouho do novověku - zcela vážně ji zastával i Descartes - viz Röd, 2001: 110-111.


Strach ve středověku - nahý muž je vystrašen wyvernou
(nebo wyverna nahým mužem; to vyjde nastejno).
Iluminace z lotrinského rukopisu (14. stol.), který obsahuje kopii
díla Bestiář lásky (Bestiaire d’Amour) Richarda de Fournival.
(Bodleian Library, MS. Douce 308, fol. 89v; h/t: Discarding images)
Jak vidno, Auriol ovládal dobovou lékařskou terminologii (dalším dokladem může být místo, kde Auriol zmiňuje při definice pravdy jako transcendentální vlastnosti takové věci jako čistotu farmaceutických surovin nebo vývoj plodu v děloze matky - o tom však zase někdy jindy).

Ačkoliv jeho styl je mnohdy těžký a plný metafyzických subtilností podobně jako styl Dunse Scota, přesto mu v neotřelosti metafor a originálnosti příkladů vyrovná málokterý scholastický suchar.

LITERATURA

  • COSTA BEN LUCA. De differentia animae et spiritus. In: BARACH, C. S. Excerpta e libro Alfredi Anglici De motu cordis, item, Costa-ben-Lucae De differentia animae et spiritus liber translatus a Johanne Hispalensi. Innsbruck, 1878, s. 115-139.
  • PETR AURIOL. Commentariorum in primum librum Sententiarum pars prima et secunda. Roma: Vaticana, 1596. [= Scriptum]
  • DAVENPORT, A. Esse Egressus and Esse Apparens in Peter Auriol’s Theory of Intentional Being. Mediaevalia Philosophica Polonorum. 2006, roč. 35, s. 60-84.
  • RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.