30. července 2011

Brentano, intencionalita a středověká filosofie (anotace chystaného čísla časopisu Quaestio)

Německý filosof Franz Brentano (1838-1917) se zabýval spekulativní psychologií (tedy tím, co bychom dnes mohli nazvat jako filosofie mysli). Studoval u Friedricha Adolfa Trendelenburga (1802-1872; viz angl. wiki), filologa a filosofa, který v konfrontaci s německým idealismem (jeho terčem byl zvláště Hegel) rozvíjel v Německu aristotelská studia - mezi jeho spisy patří Elementa Logices Aristotelicae (1836), Logische Untersuchungen (1840) či Geschichte der Kategorienlehre (1845). Pod vedením Trendelenburga se Brentano stal znalcem aristotelismu a scholastické filosofie - jeho disertační práce se zabývala různými významy bytí u Aristotela (Von der mannigfachen Bedeutung des Seienden nach Aristoteles, 1862), habilitační práci psal o Aristotelově psychologii (Die Psychologie des Aristoteles, insbesondere seine Lehre vom Nous Poietikos, 1862). Mezi nejslavnější Brentanovy žáky pak patří Edmund Husserl, Alexius Meinong či Tomáš Garrigue Masaryk. (Huemer, 2011: §1)

Brentano ve svém zásadním díle Psychologie vom empirischen Standpunkt (1874) rozlišuje dva typy fenoménů - fyzikální a mentální. Mentální fenomény se pak liší tím, čemu s výslovným odkazem na scholastickou tradici říká intencionalita. (Huemer, 2011: §4) V návaznosti na Brentana se pak odvíjí diskuse o intencionalitě v současné filosofii mysli. Intencionalita bývá popisována jako zaměřenost (directness), resp. jako bytí-o-něčem (aboutness). Za primární intencionalitu bývá považována intencionalita mentálních stavů. Všechny ostatní druhy intencionality (včetně jazyka) jsou pak od mentální intencionality odvozené. (Marvan-Hvorecký, 2007: 79)

Nedávno jsem zde popisoval nový trend ve výzkumu středověké filosofie, který se objevuje přibližně v 90. letech 20. stol. a který lze nazvat jako zkoumání středověké filosofie mysli. Ukazuje se, že zvláště období 1250-1350 je velice bohaté na diskuse týkající se epistemologie, filosofie mysli, mentální reprezentace, teorie pojmů apod. (Osobně se domnívám, že takto vymezeným časovým obdobím se implicitně netvrdí, že 2. pol. 14. a 15. stol. jsou filosoficky chudé, ale spíše jen prostý fakt, že dosud nebylo příliš zkoumáno především z důvodu nedostatku spolehlivých moderních edic dobových textů.) Reprezentativní monografií o těchto diskusích je kniha Roberta Pasnaua Theories of Cognition in the Later Middle Ages. (Pasnau, 1997)

Ve výše odkazovaném příspěvku jsem upozornil na sborník Intentionality, Cognition and Mental Representation in Medieval Philosophy, který by měl vyjít příští rok. Dnes jsem navíc zjistil, že v září by mělo vyjít speciální číslo časopisu Quaestio, které bude celé věnováno diskusím o intencionalitě v pozdně středověké filosofii. Přináším jeho obsah:
  • F. Amerini (Parma) - Introduction
  • P. King (Toronto) - Medieval Intentionality and Pseudo-Intentionality
  • M. Pickavé (Toronto) - On the Intentionality of the Emotions (and of Other Appetitive Acts)
  • D. Black (Toronto) - Intentionality in Medieval Arabic Philosophy
  • G. Galluzzo (Scuola Normale Superiore, Pisa) - Thomas Aquinas on Mental Being
  • G. Klima (Fordham, New York) - Indifference vs. Universality of Mental Representation in Aquinas, Scotus, Ockham, and Buridan
  • B. Goehring (Notre Dame, Indiana) - "… intelligit se intelligere rem intellectam". Henry of Ghent on Thought and Reflexivity
  • G. Pini (Fordham, New York) - Scotus on Intentionality and Causality
  • R. Cross (Notre Dame, Indiana) - Duns Scotus on the Semantic Content of Cognitive Acts and Species
  • C. Rode (Bonn) - Peter of John Olivi on Representation and Self-Representation
  • A. Robert (Tours) - Intentionality and the Categories in Medieval Latin Averroism
  • J. Dijs (Leiden) - Hervaeus Natalis on the Proper Subject of Logic
  • D. Piché (Montreal) - Gerard of Bologna and Hervaeus Natalis on the Intuition of Non-Existents
  • R. Friedman (Leuven); C. Schabel (Cyprus) - Peter Auriol and Landulphus Caracciolus on First and Second Intentions
  • C. Panaccio (Montreal) - Intuition and Causality: Ockham’s Externalism Revisited
  • C. Normore (UCLA) - Reduced Intentionality and Primitive Intentionality: Ockham’s Legacy 
  • L. Cesalli (Genève) - Objects and Relations in Correlational Theories of Intentionality. The Case of Franciscus de Mayronis
  • W. Duba (Fribourg) - Neither First, nor Second, nor... Francis of Marchia’s ‘intentiones neutrae’ in His Commentary on the Sentences
  • A. Conti (L’Aquila) - First and Second Intentions in Walter Burley and John Wycliff
  • H. Lagerlund (London) - The Changing Face of Aristotelian Empiricism in the Fourteenth Century
Do časopisu tedy přispěli přední světoví odborníci na středověkou filosofii mysli (chybí snad jen Robert Pasnau a Dominik Perler). Příjemně překvapí zastoupení Františka Mayronise - tento františkánský theolog z první generace učenců po Duns Scotovi, oblíbený v renesanci (většina jeho spisů vyšla tiskem během 15. a 16. století), dosud zájmu anglosaských badatelů spíše unikal (o metafyzice tohoto myslitele viz Sousedík, 1997: 28-33). Panacciova studie bude patrně autorovým vyjádřením k diskusi o předpokládaném Ockhamově externalismu. Do diskuse zatím příliš nevidím; vím pouze, že před několika lety Susan Brower-Toland zpochybnila tradiční externalistickou interpretaci Ockhama. (Brower-Toland, 2007)

Každopádně je na co se těšit!

LITERATURA
BROWER-TOLAND, S. Intuition, Externalism, and Direct Reference in Ockham. History of Philosophy Quarterly. 2007, r. 24, 317-335.
HUEMER, W. Franz Brentano. In: ZALTA, E. N. (ed.). The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2010 Edition). 2011. [URL]
MARVAN, T.; HVORECKÝ, J. (eds.). Základní pojmy filosofie jazyka a mysli. Nymburk, 2007.
PASNAU, R. Theories of Cognition in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1997.
SOUSEDÍK, S. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.

26. července 2011

Druhá scholastika a bibliografie barokních logických spisů

V poslední době se rozhlížím po zvláštním období v dějinách latinské filosofie, které bývá poněkud vágně nazýváno jako druhá scholastika. Jedná se o filosofickou tradici, která dlouho ležela na okraji zájmu filosofů, což má přirozeně důsledek v tom, že není příliš dobře prozkoumaná. Česká historiografie filosofie je však čestnou výjimkou; mezi českými badateli je mnoho těch, kteří filosofii druhé scholastiky zkoumají - jedná se především o Stanislava Sousedíka a některé jeho žáky. Tyto badatele sdružuje Společná výzkumná skupina pro studium post-středověké scholastiky.
Dosud neexistuje reprezentativní monografie o této bohaté filosofické tradici, postupně jsou mapování jednotliví její myslitelé. Druhá scholastika bývá někdy dělena do dvou fází - renesanční scholastiky (15. a 16. stol.) a tzv. barokní scholastiky (17. stol.). Zatímco renesanční scholastika je alespoň částečně prozkoumána, barokní scholastika je zatím takřka úplně neznámá. (Podrobněji o tomto referuje Novotný, 2009, který podává i mnoho odkazů na dosavadní literaturu.) Kvalitním zdrojem jsou francouzské stránky Scholasticon.fr, kde Jacob Schmutz shromažďuje biogramy různých scholastiků a bibliografii jejich spisů včetně dostupných studií k nim.
Je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy bude celé období lépe prozkoumáno, se ukáže novověká filosofie (tj. novověká filosofie sensu stricto, "učebnicová") v novém světle. Již nyní jsou zde tendence vykládat Descarta na pozadí dobové scholastiky a aristotelismu (zabývá se tím především Roger Ariew a Denis Des Chene); víme, že Logica polsko-litevského scholastika Martina Smigleckého v 17. století dočkala v Oxfordu několika reedic a používala se na tamní univerzitě jako učebnice v době, kdy se studoval Locke; Leibnizův vstřícný přístup k dědictví  peripatetické filosofie není nutno připomínat.
Velkou výhodou pro studium spisů druhé scholastiky je, že většinou vycházely tiskem a jsou tedy přístupné v relativně spolehlivých edicích - narozdíl od spisů středověké scholastiky, které povětšinou zůstaly v rukopise a pro jejich průzkum je nutné pracně vytvářet jejich edice; na prahu 21. století je však již většina těch hlavních naštěstí zeditována. Spisy renesančních i barokních spisovatelů často jednotlivé knihovny digitalizují, pročež jsou přístupny online. Velké množství textů shromažďuje web Google Books.

V tomto příspěvku bych rád upozornil na to, že jsem na tomto blogu založil stránku Logické spisy barokních scholastiků, kde jsem začal shromažďovat bibliografii logických spisů scholastických autorů 17. století.

Logika středověké scholastiky byla již relativně dobře zmapována (což také změnilo interpretaci středověké filosofie jako celku - zabýval jsem se tím např. zde, zde, zde a zvlášť hystericky zde). Renesanční scholastická logika již na tom není tak dobře (je zde více materiálu, kromě tradiční logiky rozvíjející tu středověkou je zde navíc nová humanistická dialektika, která se vůči předchozí ostře vymezuje) - každopádně jsou tu pronikavé analýzy kanadské badatelky Earline Jennifer Ashworthové (její kompletní bibliografie je na ontology.co) a další studie (např. od Gabriela Nuchelsmana či Palomy Peréz -Ilzarbe [www]). Barokní scholastická logika není však prozkoumána takřka vůbec (výjimkou je relační logika Jana Caramuela z Lobkovic, kterého po Leibnizovi považovat za největšího logika 17. století - viz např. monografie Dvořák, 2006). Zčásti je to patrně způsoben tím, že mnoho scholastických filosofických spisů v té době získalo výhradně didaktický smysl; používaly se jako učebnice na jezuitských učilištích, pročež se u nich cenila spíše srozumitelnost, podrobnost vysvětlení, avšak nikoliv novost nebo originální zpracování tématu. Probírat se jimi bývalo dosud většinou považováno za ztrátu času; možná však jejich význam bude teprve objeven. Minimálně ten historický...

Pozn.: Děkuji dr. Novotnému za poskytnutí některých odkazů a jeho studie.

LITERATURA
DVOŘÁK, P. Jan Caramuel z Lobkovic: vybrané aspekty formální a aplikované logiky. Praha: OIKYOMENH, 2006.
NOVOTNÝ, D. D. In defense of Baroque Scholasticism. Studia Neoaristotelica. 2009, r. 6, č. 2, s. 209-233.

16. července 2011

České knihy o středověké filosofii a spiknutí překladatelů

V první části tohoto příspěvku předestírám několik nepříliš lichotivých poznámek k většině knih o středověké filosofii dostupných v češtině. Po těchto minirecenzích přistupuji ke skandálnímu odhalení stran překladu jisté monografie.

Vždy, když jsem si procházel monografie ke středověké filosofii, které jsou dostupné v češtině, nabyl jsem pocitu, že jsem obětí jakéhosi spiknutí. Většina z nich trpí těmito nešvary: autor se tváří, že po smrti Tomáše Akvinského neexistuje žádná středověká filosofie, která by stála za řeč; 14. století je nahlíženo jako dekadentní doba; autor je orientován na německou interpretační tradici (čili hodně metafyziky, Eckharta, Kusánského) a takřka úplně ignoruje anglosaskou historiografii (čili skoro žádná logika a věda, žádný Roger Bacon či Buridan; Ockham pouze staromódně interpretovaný) a navíc - většinou se vůbec nejedná o dějiny středověké filosofie, nýbrž o dějiny středověké theologie.
K tomuto typu náleží monografie Pieperova, Heinzmannova a Flossova.

Autorem knihy Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie je německý křesťanský filosof Josef Pieper. Německý originál knihy vyšel v r. 1960, do češtiny byl přeložen během 80. let a koncem 80. let vycházel po částech v samizdatových sbornících editovaných Lenkou Karfíkovou. Po revoluci jej pak vydalo nakladatelství Vyšehrad. (Pieper, 1993)
Pieper není příliš nadšený z pařížských averroistů - vzdávají se podle něj "orientace na posvátnou tradici" (s. 98); přeceňuje tzv. pařížská odsouzení z r. 1277 - tvrdí, že v tomto roce prakticky středověká filosofie končí, protože se "plodný dialog" mění v "neplodnou hádku" a tvrdí, že v této době se filosofie zakonzervuje do jednotlivých škol (tomisté, skotisté apod.) a začne mít kanonickou povahu, což právě dialog znemožňuje. (s. 106) [Dnes je jasné, že ke vzniku řádových škol dochází mnohem později, spíše až v 15. či 16. století.] Ockham je "mladý revolucionář", který "výstředností" svého myšlení "vykračuje ze středověku". (s. 114-115)

Publikace Richarda Heinzmanna Středověká filosofie (česky Heinzmann, 2002) začíná už v rané patristice. Do středověké filosofie jsou tedy zařazeni různí antičtí křesťanští myslitelé latinské i řecké provenience. Možná právě proto je středověk ukončen relativně brzy - po Ockhamovi jsou už zařazeni pouze obligátní Eckhart a Kusánský. Výběr postav je omezen na theology nebo náboženské myslitele, je-li referováno o myslitelích, kteří nejsou v historii theologického myšlení příliš zdůrazňováni (např. Abélard či Ockham), jsou theologická témata z jejich děl přesto abstrahována a v Heinzmannově pojednání zdůrazněna. Chybí Jan ze Salisbury, Roger Bacon a zvláště Buridan, který je v současné době považován za nejvlivnějšího filosofa 2. pol. 14. století. (Appendix C, 2010: 902)

Monografie Pavla Flosse Architekti křesťanského středověkého vědění (Floss, 2004) je vlastně jedinou moderní monografií o středověké filosofii, kterou napsal český badatel (když pomineme níže uvedenou Bondyho knihu psanou z pozic neprofesionálního filosofa). Mezi její pozitiva patří především to, že se autor programově snaží relativizovat kánon středověké filosofie - kromě tradičních postav doplňuje tedy několik poznámek o pantheistovi Davidu z Dinantu (s. 182-184), o představitelích atomistické filosofie (s. 179-182), několik stran věnuje oxfordským kalkulátorům a "nové fyzice" 14. století (tedy tématům v české literatuře jinak zcela opomíjeným - s. 304-307) a zprostředkovává mnoho informací o Mikuláši z Autrecourtu (s. 337-372). Naopak zůstává tradicionalistou v hodnocení Anselmova a Akvinského významu v rámci středověké filosofie - o ledasčem napovídá, že z celkových 377 stran vlastního textu je 43 stran (tj. 11, 4 % textu) věnováno Anselmovi (hlavně jeho důkazům Boží existence a jejich následnému vlivu v dějinách filosofie; Anselmova originální sémantika představená především ve spise De grammatico je opomenuta zcela),  a 67 stran (tj. 17,8 %) Akvinskému. Oproti tomu Ockhamovi je věnováno 16 stran (4,2 %), Buridanovi pouhá 1 strana (0,003 %).

Celkem se tedy dá říci, že tyto monografie pracují s úzkou pramennou základnou, příliš se orientují na theologii, metafyziku a myšlení do konce 13. století. Situaci by snad mohl zachránit Stanislav Sousedík, který se programově zabývá opomíjenými scholastiky, není mu cizí analytická filosofie a jeho dílo představuje kvalitní syntézu dvou historiografických tradic (německé "theologizující" i anglosaské "logizující"). Bohužel jeho kardinální monografie Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím (Sousedík, 1997) začíná právě tam, kde středověk končí - v 15. století.

Přesto jsou i v češtině dostupné dvě knihy o středověké filosofii, které si zaslouží přízvisko "zajímavé".

Zdálo by se, že tím posledním, od koho můžeme očekávat svěží a adekvátní pohled na středověkou filosofii, je marxista se sklony k maoismu. Egon Bondy přesto ve své knize Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku (Bondy, 1993) předvádí docela zajímavý přístup. Kniha je psána z pozic diletanta - celá řada Poznámky k dějinám filosofie, jíž je kniha součástí, měla za normalizace nahrazovat oficiální výklad dějin filosofie. U Bondyho je sympatický jeho břitký tón, se kterým se odvažuje zaútočit na kanonické postavy křesťanské filosofie. Také uvádí alespoň jména a stručné poznámky k filosofům, o kterých před ním ani po něm až do dnešních dní nevyšlo v českém jazyce takřka nic - např. Richard Billingham, Albert Saský, Mikuláš Oresme.

Poslední monografií v těchto mých lamentujících anotacích je pak Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie Alaina de Libery (Libera, 2001). Tuto knihu nelze hodnotit jinak než kladně. Vyniká především v zachycení toho, co bývá v posledních letech zdůrazňováno jako specifikum středověké filosofie a čím (minimálně při současném stavu výzkumu) nedisponuje ani antická, ani novověká filosofie - totiž v zachycení multikulturality středověké filosofie. Robert Pasnau v úvodu k loni vydanému kompendiu The Cambridge History of Medieval Philosophy k tomuto tématu říká:
Zatímco studia antické a novověké filosofie se povýtce omezují na homogenní kulturní sféru v okruhu nejvýše několika stovek mil, svět středověké filosofie se rozprostírá od Oxfordu k Níšápúru [ve východní Persii], od Fezu [v dnešním Maroku] po Prahu; skrze muslimské, židovské a křesťanské myšlení a v souvislosti s tím v arabských, hebrejských, latinských a řeckých textech (máme-li zmínit pouze ty nejvýznamnější jazyky). (Pasnau, 2010: 1)
Liberovi se povedlo shrnout vše podstatné, co se událo mezi lety 500 a 1500 ve čtyřech hlavních kulturních, geografických a jazykových oblastech - v byzantské, arabské, židovské a latinské středověké filosofii. Tento přístup umožňuje zajímavá srovnání jednotlivých tradic, nacházení překvapivých podobností mezi nimi a vytváření nových interpretačních kontextů. Anselm je tedy dán do souvislosti s muslimským kalámem (s. 292), Abú 'l-Barakát al-Baghdádí je představen jako nominalista ockhamovského typu (s. 134n.), u postavy Filosofa v Dialogu mezi filosofem, Židem a křesťanem Petra Abélarda jsou shledávány kontury myšlení Ibn Bádždžy (s. 324). Navíc nechybí kapitola o středověké terministické logice (s. 382n.), adekvátní zhodnocení nominalismu (s. 424n.), zmínka o proměnách fyziky ve 14. století (s. 437-443), ale např. i seznam překladů arabských filosofických děl do latiny, které vznikly ve 12. století (s. 342n.). Tradicionalistům však v této publikaci bude pravděpodobně chybět větší prostor věnovaný Akvinskému, metafyzice a filosofické theologii. Nebudu však příliš přehánět, když se odvážím tvrdit, že Liberova kniha je v současné době tím nejlepším a nejrelevantnějším, co je v češtině ke středověké filosofii k dispozici.

Po letmém zhodnocení těchto pěti monografií monografii, z nichž jsou tři překladové, se opravdu zdá, že se musí jednat o spiknutí. Studenti filosofie jsou záměrně udržování v nevědomosti o současném stavu výzkumu u zahraničních badatelů a z cizích jazyků jsou překládány pouze jednostranně zaměřené práce (s čestnou výjimkou Libery).

A právě v této paranoidní představě o spiknutí překladatelů jsem se utvrdil o to více ještě dnes. Při četbě A History of Natural Philosophy. From the Ancient World to the Nineteenth Century historika vědy Edwarda Granta (Grant, 2006) jsem v poznámce pod čarou narazil na odkaz na kapitolu Early Islamic Philosophy, která by měla být v The Cambridge History of Later Greek and Early Medieval Philosophy. Jak známo, tato publikace je dostupná v češtině - přeložil ji Martin Pokorný a pod názvem Filosofie pozdní antiky ji vydalo nakladatelství OIKOYMENH v r. 2002. V českém překladu ovšem žádná kapitola o arabské raně středověké filosofii přirozeně není...
V první chvíli jsem podezíral Edwarda Granta - je to přece jen už docela starý pán, patrně si spletl knihu, ze které citoval a daná kapitola se nachází v úplně jiném sborníku. Pak ve mně ovšem začala hlodat pochybnost. Prohlédl jsem si tedy anglický originál, který náhodou mám k dispozici v elektronické verzi (jeho část je také na Google Books) a s hrůzou zjistil, že proti českému překladu obsahuje navíc celých 6 kapitol o raně středověké filosofii! Zatímco anglická monografie má 8 částí a 40 kapitol, český překlad má pouze 6 částí a 34 kapitol.
Pro ilustraci doplňuji, o co české čtenáře překladatel a nakladatelství ochudili:    

PART VII     WESTERN CHRISTIAN THOUGHT FROM BOETHIUS TO ANSELM  (H. Liebeschütz)
Chapter 35     Boethius and the legacy of antiquity
A The last Roman and the medieval tradition of logical studies
B A statesman as lay theologian
C Philosophy as man's guide
D The problem of Boethius' religious allegiance
E Isidore of Seville and philosophical lore at the beginning of the Middle Ages
Chapter 36     Development of thought in the Carolingian Empire
A Frankish criticism of Byzantine theories of sacred art
B Political and theological discussions after Charlemagne's death
C John Eriugena and his cosmological interpretation of Martianus Capella
D A philosopher's reinterpretation of St Augustine
Chapter 37     The debate on philosophical learning during the transition period (900-1080)
A The discussion on the character of Boethius: Platonic or Christian philosopher?
B Dialectical skill as a scholar's showpiece
C Berengar of Tours: an attempt at applying logical analysis to theological doctrine
D Petrus Damiani: conversion from dialectic to ascetic life
Chapter 38     Anselm of Canterbury: the philosophical interpretation of faith
A The impact of the Berengarian controversy
B The meaning and purpose of understanding faith
C The transformation of platonism
D Human speech and theological concepts
E The argument for God's existence
F Defence against Gaunilo and Roscelinus
G The pre-scholastic form of thought
PART VIII     EARLY ISLAMIC PHILOSOPHY  (R. Walzer) 
Chapter 39     Introductory
A Approaches to the study of Islamic philosophy
B Islamic and Greek philosophy: al-Kindí and ar-Rází
Chapter 40     Al-Fárábí and his successors
A Life and writings: political philosophy
B Philosophy and religion
C The world, man and society
D Natural theology
E Greek philosophy and Muslim theology
F The successors of al-Fárábí
Nejznepokojivější je, že nikde v celé knize čtenář nezjistí, že se jedná o překlad ochuzený o několik docela zásadních kapitol. Dokonce i ediční poznámka (tedy místo jako stvořené k tak zásadnímu sdělení) o tom ctnostně mlčí. Jedná se tedy dozajista o spiknutí! ;)

Poznámka: Teď už seriózněji:
Cambridge University Press v 60. letech vydal The Cambridge History of Later Greek and Early Medieval Philosophy (ed. A. H. Armstrong), na kterou bezprostředně navázala The Cambridge History of Later Medieval Philosophy: From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100–1600 (ed. N. Kretzmann, A. Kenny, J. Pinborg, E. Stump; monumentální dílo anglosaské filosofické medievalistiky, o kterém jsem loni napsal článek na českou Wikipedii). Zatímco první svazek pokrýval řeckou filosofii od helénistických akademiků, přes novoplatoniky, řecké i latinské patres až k latinskému a arabskému ranému středověku; druhý svazek byl zaměřený tematicky a pokrýval středověkou filosofii od 12. století až po druhou scholastiku.
Oproti tomu OIKOYMENH do své ediční řady Dějiny filosofie překládá monografie z různých jazyků, především z němčiny. U monografie o středověké filosofii však udělalo výjimku (díkybohu ;) a místo další knihy, mezi jejímiž autory či editory by figuroval Wolfgang Röd (tento německý emeritní profesor, který se narodil v r. 1926 ve slezském Bohumíně, něm. Oderberg, vede v mnichovské nakladatelství C.H.Beck čtrnáctidílnou řadu Geschichte der Philosophie, jejíž patrně měla být česká ediční řada z OIKOYMENH překladem), nechalo přeložit raději knihu francouzského odborníka Alaina de Libery. Ta pojednává o čtyřech hlavních geokulturních okruzích středověké filosofie - byzantském, arabském, židovském a konečně latinském; přičemž latinská část pokrývá dějiny středověké filosofie od Boethia až po některé autory 15. století. Patrně aby se informace příliš nedublovaly, vyšla Filosofie pozdní antiky zkráceny o kapitoly o raném středověku latinském i arabském (obojí je již u Libery).
Podle záložky by pak měl na Liberu navazovat svazek s názvem Filosofie vrcholného a pozdního středověku. Myslel jsem si, že se bude jednat o výše uvedený sborník The Cambridge History of Later Medieval Philosophy: From the Rediscovery of Aristotle to the Disintegration of Scholasticism, 1100–1600, ale pravděpodobnější je, že OIKOYMENH zůstane věrné  německé předloze a přeloží Die Philosophie des Hoch- und Spätmittelalterss (viz Google Books), jejíž autorem není Röd, nýbrž Theo Kobusch (něm. wiki), a která vyšla před nedávnem - v r. 2011. Čili - nechejme se překvapit!

Další poznámka: V souvislosti s tímto příspěvkem zakládám tag "lamentace". V tomto vlákně budu shromažďovat příspěvky, v nichž s notnou dávkou (sebe)ironie (1) hořekuji na současným stavem historiografie středověké filosofie, zvláště v českých zemích. (2) Dále v nich většinou  vyjadřuji své pohoršení nad marginalizací této filosofické tradice jako celku, nebo jednotlivých jejích představitelů, nebo příliš jednostranným výkladem tohoto velmi bohatého a originálního období! :) (3) V těchto příspěvcích se snažím poukázat na mylnost této tendence k marginalizaci a také nové směry výzkumu (které se objevují zvláště v anglosaské tradici bádání o dějinách filosofie). Zapřísáhlým následovníkům Ermolaa Barbara doporučuji takto označené příspěvky rovnou přeskočit. (O tomto podivuhodném italském renesančním filologovi, učenci a zapřísáhlém odpůrci středověké vzdělanosti snad někdy příště. Sám zastávám spíše stanoviska Pica della Mirandolly.)

EDIT (15. 6. 2016):  Krátké zamyšlení nad ediční řadou Dějiny filosofie sepsal Petr Glombíček pro Literární noviny v r. 2004 (tedy v počátcích ediční řady , kdy bylo vydáno pouze 5 svazků).

LITERATURA
Appendix C. Biographies of Medieval Authors. In: PASNAU, R. The Cambridge History of Medieval Philosophy, Volume 2. Cambridge University Press, 2010, s. 833-996.
ARMSTRONG, A. H. (ed.). Filosofie pozdní antiky. Od staré Akademie po Jana Eriugenu. Praha: OIKOYMENH, 2002. Přeložil Martin Pokorný.
BONDY, E. Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů v edici Vokno, 1993.
FLOSS, P. Cesty evropského myšlení 1. Architekti křesťanského středověkého vědění. Praha: Vyšehrad, 2004.
GRANT, E. A History of Natural Philosophy. From the Ancient World to the Nineteenth Century. Cambridge: Cambridge University Press, 2006.
HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. Přeložil Břetislav Horyna.
LIBERA, A. de. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přeložil Martin Pokorný.
PASNAU, R. Introduction. In: PASNAU, R. The Cambridge History of Medieval Philosophy, Volume 1. Cambridge University Press, 2010, s. 1-7.
PIEPER, J. Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie. Praha: Vyšehrad, 1993. Přeložil Ivan Ozarčuk.
SOUSEDÍK, S. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad, 1997.

6. července 2011

Izquierdo a dobové nauky

Při prohlížení toho, co je na Google Books dostupné z Izquierdova Pharu scientiarum (1659) jsem narazil na zajímavou pasáž, v níž tento španělský jezuita popisuje některé nauky své doby.
V šestém traktátu svého Majáku věd Izquierdo pojednává o různých disciplínách a metodách, které byly mezi jeho současníky (1. pol. 17. stol.) populární - tradičních i moderních, vědeckých i (z dnešního pohledu) pseudovědeckých. Traktát začíná disputací XXIII, která nese název De natura, sive essentia existentiaque et accidentibus Artis universalis sciendi (tj. O povaze, čili esenci, existenci a akcidentech Umění univerzálního vědění). Ve 4. kvestii této disputace, kterou pojmenoval Quid et qualiter censendum sit de Artibus sive Methodis sciendi hactenus traditis et evulgatis, qua in scholis circumferuntur (tj. Co a jak se má soudit o Uměních resp. Metodách vědění dosud předávaných a rozšiřovaných, jak jsou zkoumány ve školách) pak podává výčet nauk:
  • logica sive dialectica - tradiční umění logiky vynalezené Aristotelem, které bylo vysvětlováno mnohými vykladači, ale jen málokterými mysliteli bylo rozšířeno (a multis post ipsum expositoribus explicata, sed parum aucta)
  • rhetorica - umění založené Ciceronem, Quintilianem a jinými antickými mysliteli a rozšířené těmi moderními
  • lullovské umění - magická kombinatorika známého solitéra 14. stol., ve své době zneuznaného, ale o to více obdivovaného v pozdějších staletích 
  • Petrus Gregorius Tolosanus - Syntaxes Artis mirabilis (1578) - rozšíření lullovské metody
  • Yvo Parisinus - Digestum sapientiae (1648) - text pařížského kapucína a spirituálního autora, který za svého pobytu v Itálii objevil dílo Marsilia Ficina a na jeho podkladě pak vytvořil syntézu lullismu a ficinovského novoplatonismu
  • Cornelius Gemma - Ars cyclognomica (1569) - astronom, astrolog a lovaňský profesor medicíny, který ve své spekulativní nauce spojil dohromady antické lékařství Hippokratovo a Galénovo s filosofií Platónovou a Aristotelovou a vše svázal lullismem jako metodickou výbavou
  • Francis Bacon - Instauratio magna (1620) - tohoto výtečníka snad není nutno představovat :)
Izquierdo tedy představuje dvě tradiční jazykové nauky, u nichž podotkne, že z nich vzkvétá spíše rétorika - ta je od renesance opravdu oblíbená - narozdíl od logiky, kterou (kromě scholastiků) pěstuje málokdo. Pak ukazuje v raném novověku velmi oblíbené lullovské umění, které vzniklo ve 14. století v hlavě jednoho španělského vizionáře. (O jeho popularitě v novověku svědčí např. i to, že Leibniz psal o jeho nauce svou disertační práci Dissertatio de arte combinatoria).

Následují díla čtyř typických polyhistorů 16. století, kteří vytvořili propracované systémy spekulativní filosofie a bez skrupulí čerpali z různých obskurních nauk. Zvláštní je postavení Bacona, nevystupuje zde na svém tradičním piedestalu zakladatele moderní filosofie a vědy, obhájce induktivní metody a bijce zatuchlých scholastických přežitků, ale jako jeden z manýristických spekulativních filosofů...

Sebastian Izquierdo

Dr. Daniel D. Novotný (www, starý a nový blog) objevil zajímavého myslitele druhé scholastiky - španělského jezuitu Sebastiana Izquierda (1601-1681), kterého lze bez rozpaků zařadit mezi  novověké polyhistory:
Jednalo se o všestranného myslitele, autora děl filosofických, teologických i duchovních. Tak jako u řady dalších barokních autorů, jako byl G.W. Leibniz, Juan Caramuel či Athanasius Kircher, šíře jeho zájmů byla monumentální – vedla od židovské mystiky po matematiku. (Novotný, 28. října 2010)
Novotný na svém blogu dává k dispozici Izquierdovu životopisnou črtu, přehled kapitol jeho hlavního filosofického díla Pharus scientiarum (Maják věd) a latinskou edici jeho předmluvy k tomuto spisu se shrnutími základních myšlenek. K loňské konferenci o univerzáliích si připravil příspěvek o pojetí obecnin u tohoto myslitele a zasvětil mu několik příspěvků na svém starším blogu (viz toto vlákno). Izquirdův přístup shrnuje takto:
Izquierdova teorie obecnin obecnin je v několika ohledech překvapující. Na jednu stranu je Izquierdo blízký novověkému empiricismu díky svému epistemickému rozvrhu a nejasné hranici mezi smyslovým a intelektivním poznáním. Na druhou stranu je ovšem úzce napojen na scholastiku své doby jak co do metodologie, tak co do autorů na něž ve své práci navazuje. Izquierdův projekt lze chápat jako hledání jakési „třetí cesty“ mezi umírněným realismem tomistů a skotistů a nominalismem Hurtada, Arriagy a Ovieda. Izquierdo odmítá jakoukoli extramentální jednotu společné přirozenosti, čímž se vyhraňuje proti umírněnému realismu, na druhou stranu ovšem odmítá i nominalismus tím, že postuluje objektivní pojmy. (...) Izquierdovo odchýlení se od skotisticko-tomistického Aristotelismu je dále vyhroceno jeho representacionalistickou naukou podle níž poznáváme to, co je nepřístupné smyslům, pomocí „náhradních fantasmat“, která nápadně připomínají empiristické ideas. (Novotný, 1. prosince 2010)
Izquierdův Pharus se mi na internetu nepovedlo nalézt celý; na Goggle Books je však jeho druhá část. Při prohlížení jsem narazil na zajímavé místo, kterému věnuji následující příspěvek.

4. července 2011

Konference Conceptual Content: History and Prospects

V září letošního roku se bude v Cambridge konat mezinárodní konference o pojmech v historii filosofie i současné filosofické diskusi pod názvem Conceptual Content: History and Prospects. Jedním z pořadatelů je Tim Crane. Hlavní stránka konference je zde; provizorní program konference zde. Zajímalo by mě, jestli se dostaví i medievalisté; zdá se mi, že i oni k tomuto tématu mají co říci...

1. července 2011

Dialektické školy ve 12. století

Dvanácté století na latinském západě představuje mimo jiné nebývalý rozvoj logických studií. Zvláště ve Francii vznikají celé dialektické školy, které pracují především na otázkách sémantiky, teorie vyplývání a ontologie. Během 12. století je také asimilováno kompletní Aristotelovo Organon (dosud se pracovalo především s Kategoriemi a spisem O vyjadřování). Právě zde vznikají zárodky terministické logiky, která dosáhla nebývalých úspěchů při řešení různých otázek logiky a na univerzitách se udržela až do 17. století.
Slavný ženevský historik filosofie Alain de Libera (www) píše o dialektickkém bádání ve 12. století toto:
Jednu z hlavních charakteristik 12. století představuje v Paříži zakládání škol, které se věnují výhradně výuce a praktikování dialektiky. Právě z těchto škol vzejde typicky středověká logika, jejíž výsledky do značné míry překročí hranice aristotelismu. Ze setkání nové logiky, nazývané "logika nových" (logica modernorum) nebo "terministická logika" (jelikož se do značné míry věnovala studiu syntakticko-sémantických vlastností kategorematických a synkategorematických termínů), a svaté nauky [sacra doctrina] se pak zrodí do té doby nevídaná forma theologie, která prožije svůj triumf hlavně ve 14. století.
Dialektické školy se usídlily na levém břehu Seiny a vždy byly spjaty s osobností určitého mistra. Nejznámějším je Abélard, který se v letech 1105-1108 usadil na hoře Saint-Geneiève. Své školy si však založili i jeho nástupci Alberich z Paříže alias Alberich z Montu (počínaje rokem 1138) a Angličan Robert z Melunu (počínaje rokem 1150). Každá skupina brzy obdržela své jméno: jsou to Montani či Albrici (stoupenci Albericha, mezi jehož žáky patří např. Jan ze Salisbury a Vilém z Tyru), Melidunenses neboli Robertini (žáci Roberta), Parvipontani či Adamiti, jejichž předákem je Pikarďan Adam z Balshamu, Porretani, které vede odchovanec školy v Chartres Gilbert z Poitiers (Gilbertus Porreta) a konečně Capuani, žáci Petra z Capoue.
Každá škola či "sekta" (secta) má své vlastní teze; ty obhajuje při veřejných diskusích, při nichž se stoupenci střetávají s protivníky. (Libera: 317-318)
Soubory pravidel používaných jednotlivými školami představují např. Ars Meliduna (teze školy kolem Roberta z Melunu) nebo Compendium logicae Porretanum (škola Gilberta z Poitiers).
Když se asi v 60. letech začala historiografie středověké filosofie více zabývat středověkou filosofií jazyka, byla logika 12. století jedním z prvních témat, které bylo zpracováno. Velkým odborníkem na tuto problematiku je Lambertus Marie De Rijk (* 1924; podrobná a anotovaná bibliografie je na ontology.co), který je autorem velkého množství studií a také mnoha edic středověkých logických spisů (jeho dílem jsou edice Abélardovy Dialektiky; Dialektiky Garlanda Compotisty či Logických sumulí Petra Španělského). Vydal také dnes již klasickou monografii o vzniku středověké terministické logiky Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic (De Rijk, 1962-1967), která je rozdělena ve dva svazky - první (On the twelfth century theory of fallacy) pojednává o rozvoji na poli teorie logických klamů (fallaciae), druhý pak o vývoji supoziční teorie (suppositio) - jeho první část (The origin and early development of the theory of supposition) podává historický vhled do problematiky, druhá (Text and indices) edice jednotlivých traktátů, které vznikly mezi lety 1130 až 1220.


LITERATURA
DE RIJK, L. M. Logica Modernorum. A contribution to the history of early terminist logic. Assen: Van Gorcun, 1962-1967.
LIBERA, A. de. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přeložil Martin Pokorný.