30. ledna 2010

Zajímavé české rukopisy ze 14. a 15. stol.

Manuscriptorium (digitalizované kopie manuskriptů jsou dostupné bez omezení přes LAP) ukazuje, že v českých zemích v pozdním středověku kolovalo mnoho velmi zajímavých rukopisů. (Sem píšu povšechné poznámky, aby se mi příště lépe hledalo.) Následuje seznam autorů, kteří byli v uvedené době dostupní, roztříděný podle oborů:

LOGIKA:
  • Albert Saský (Albertus de Saxonia)
  • Jan Buridan (Johannes Buridanus)
  • Jan Holandský (Johannes Hollandrinus)
  • Marsilius z Inghenu (Marsilius de Inghen)
  • Richard Billingham 
  • Richard Ferrybridge
V českých zemích byla tedy známa i anglická logika (to na východoevropských universitách nebylo vůbec běžné), přirozeně nominalismus (ne Ockhamův, ale Buridanův - kopie jeho obří Summulae de Dialectica byla v pořízena někdy mezi lety 1380-1400 v cisterciáckém klášteře v Oseku).

ASTRONOMIE:
  • Al-Súfi - Catalogus stellarum fixarum (obsažen v nádherně iluminovaném rukopise, nákresy souhvězdí apod.)
  • Hyginus - Poeticon astronomicon (= De astronomia, kterak je v CLCLT-7)
  • Jan z Holywoodu (Johannes de Sacro Bosco) - Sphaera mundi

21. ledna 2010

Etymologie jako cesta k poznávání věcí

V současné lingvistice je etymologie chápána jako relativně samostatná lexikologická nauka, která zkoumá "původ slov, tj. jejich vznik a vývoj jak po stránce tvarové, tak po stránce významové". (Slovník: 128)

Ačkoliv je tedy dnes etymologie chápána jako lingvistická disciplína a jejím předmětem je jazykový materiál, nebylo tomu tak vždy. V antice, v klasickém období, někteří krajní hérakleitovci, např. Kratylos, měli za to, že jména přímo zachycují přirozenost (fysis) věcí (kaskády etymologií jsou pak zachyceny v Platónově dialogu Kratylos). Filosofové nicméně upozorňovali na to, že slovo je znakem arbitrární povahy, čili že nevyrůstá z povahy věci, ale je dáno lidskou konvencí (= nomos; Platón nad tím v Kratylu poněkud váhá, Aristotelés to v De int. vyjadřuje pregnantně).

Naopak stoikové byli k přístupu "fysis" mnohem benevolentnější - podle nich existují určité "prvotní zvuky", kt. napodobují věci.  Žádný seznam těchto "prvotních zvuků" se nedochoval, nicméně v Augustinově De dialectica jsou etymologické teorie ovlivněné stoiky. (Long: 169-170)

Jak říká Šubrt (83), "právě stoická jazykověda měla na římské prostředí největší vliv. V Římě se etymologická zkoumání pojila s antikvárními zájmy, protože jazyk fungoval jako hlavní a jediný prostředek k dešifrování starých legend a bájí. (...) Proto zde byly v takové oblibě aitiologické etymologie, tedy historky vysvětlující vznik jednotlivých slov, především jmen. (...) Antická etymologie ovšem nestála na stejných kritických základech jako její moderní obdoba, takže etymologické výklady byly často bizarní a vykonstruované, jak to výmluvně dokládá Varronova praxe. Římský učenec obvykle sáhne po nejbližším podobném výrazu a utvoří k němu nějaký umělý vztah. Například slovo pater (otec) spojuje se slovem paterfacere (otevírat, odkrývat), neboť otec při početí odkrývá, vypouští semeno (paterfecit semen)."

Obliba etymologizování se opět objevuje v pozdní antice, např. u Isidora ze Sevilly. (Šubrt: 84) Ten celou obsáhlou encyklopedii všeho vědění - Etymologiae - buduje právě na etymologickém principu - "u co největšího počtu užitých odborných termínů se snaží určit původ (origo) a původní nezkreslený význam (etymon). (...) Významní medievistí a znalci Isidorova díla i středověkého způsobu myšlení znovu a znovu usuzují, že pro Isidora nebylo zkoumání etymologií pouze nástrojem pedagogickým, nýbrž i gnoseologickým, že 'pro Isidora není etymologie pouze postupem lingvistickým, nevyčerpává se ve sledování dějin slova až k jeho původu. Naopak, usiluje o to, aby odhalením základního významu slova odkryla zároveň smysl skutečnosti, kterou slovo označuje. Pro toho, kdo uvažuje tímto způsobem, má jazyk a jeho slova gnoseologickou funkci. Toto pojetí spočívá v prastaré víře v tajemné spojení slova s předmětem, který označuje.' " (Kalivoda: 29-30)

Ačkoliv se zdá, že takový způsob spojování slov a věcí patří do doby polyhistorů, přesto se objevuje v určité modifikaci i v moderní době. V etymologii se ve 20. stol. někdy používá tzv. metoda Wörter und Sachen, "při níž se spolu se slovy zkoumají i věci jimi označené. (...) [Na poč. 20. stol. se rozšiřuje] etymologické bádání opírající se o výsledky archeologie, kulturní historie, etnografie, etnologie, přírodních věd aj. Např. spojování č. plot se slovesem plést odráží starou techniku zhotovování plotů, známou u všech Slovanů: mezi kůly vraženými do země se proplétalo proutí. Podobně se o znalost staré reálie opírá spojení č. adj. červený se subs. červ: červené barvivo se původně získáválo z určitých druhů červů." (Slovník: 262-263)

Vidíme, že v dnešní době je stará etymologie obrácena naruby - zatímco Isidor zkoumal jazyk, aby tím dosáhl poznání světa, moderní etymolog se uvolí zkoumat svět, aby získal lepší poznání jazyka...

KALIVODA, J. Isidor ze Sevilly a jeho pravda slov. In: ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie I-III. Praha: OIKOYMENH, 2000, s. 11-33.
KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002.
LONG, A. A. Hellénistická filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2003. 
ŠUBRT, J. Římská literatura. Praha: OIKOYMENH, 2005. 

5. ledna 2010

Svět jednotlivin, stoikové a Ockham

V dějinách filosofie se občas objeví premisy, které často bývají nazývány poněkud nepřesně nominalismem a vedou k podobným závěrům:

(1) Reálnou existenci mají pouze jednotliviny. Vše, co má charakter obecného, existuje pouze v myšlení nebo v jazyce.

(2) Chceme-li pěstovat vědu, musí se zakládat na tom, co je nutné. Věda tedy nemůže být o věcech (ty jsou pouze jednotlivé a tudíž nahodilé), ale pouze o termínech a výrocích. (To je Ockham - tzv. propozicionalizace vědy.)

(3) Logický důsledek: chceme-li zkoumat obecný výrok, který popisuje realitu, musíme jej z kategorického převést na hypotetický. Příklad: kategorický výrok "Člověk je rozumová bytost." nemůže být předmětem vědy, protože mu v realitě nic neodpovídá. Musíme jej převést na hypotetický výrok (implikaci) "Jestliže existuje člověk, pak je to rozumová bytost." Pravdivost implikaci nezávisí na pravdivosti výroku v antecedentu a výrok již nemluví i nahodilém.

Zajímavé je, že naprosto shodně uvažovali jako stoikové (Long: 177-178), tak Ockham (Heinzmann: 265). Bylo by záhodno vyzkoumat, jedná-li se o prostou náhodnou analogii, nebo o přímé či nepřímé ovlivnění. (Pro drouhou možnost by hovořilo to, že Long se v této pasáži opíra o Sexta Empeirika, a ten byl přeložen do latiny ve 13. stol. Jestli ho ale Ockham četl, nevím.)


LITERATURA:
HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000.
LONG, A. A. Hellénistická filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2003. 


AKTUALIZACE: Další poznámky jsou v tomto příspěvku.

4. ledna 2010

Oslovská sofismata

"Existuje malé pojednání, připisované Vilému Heytesburymu, nazývané Oslovská sofismata (Sophismata asinina), které začíná tvrzením, že ty jsi osel. Právě do takových věcí s radostí rýpali renesanční humanisté. (Poznamenejme, že název díla má jak v češtině, tak v latině dvojí význam. Může to znamenat "Velmi hloupá sofismata", ale také - docela neutrálně - "Sofismata o oslech"; právě o tomto spis je.) Objevily se jisté pochybnosti o autenticitě tohoto díla, nicméně Fabienne Pironet, která se tímto zabývala, došla k závěru, že dílo je opravdu od Heytesburyho."

SPADE, P. V. Thoughts, Words and Things: An Introduction to Late Mediaeval Logic and Semantic Theory. 2007,  s. 58, p. 33.

Argumentum operis

Tento blog jsem si vytvořil pro svou vlastní potřebu, budu sem občas zaznamenávat nějaké poznámky týkající se věcí, které mě zajímají, ale které jsem ještě nestihl dát na své vlastní stránky. Často se bude jednat o výpisky z knih, které právě čtu.
Případný čtenář by tedy zde měl nalézt něco ke středověké filosofii, středověké logice, sémiotice či dějinám věd. Časem.
Název blogu jsem si vypůjčil ze středověké logiky. Insolubilia jsou jedním z témat pozdně scholastické logiky, v jehož rámci se řeší otázka paradoxů.