23. prosince 2010

Politická filosofie ve 14. století

V novém čísle časopisu Aithér (které popisuji v předchozím příspěvku) vyšly mimo jiné dvě studie o politické filosofii ve 14. století. Obě napsali dva renomovaní badatelé a členové Filosofického ústavu Akademie věd. Pavel Blažek se věnoval Bartoloměji z Brugg, Vilém Herold popisuje myšlení Jenka Václavova z Prahy. Oba tito myslitelé působili na univerzitách (Bartoloměj v Paříži, Jenek v Praze) jako profesoři a komentátoři Aristotela. (O povaze středověkých komentářů Aristotela psal Blažek již dříve ve stejném časopise - viz Blažek, 2009.) Pro oba dále platí, že nejsou příliš známí a současnou literaturou příliš reflektovaní. (Robert Pasnau na svých stránkách Provisionalia uvádí pouze Bartoloměje.) Dosud nevyšla edice spisů ani jednoho z nich (jedná se především o aristotelské komentáře, v případě Bartoloměje docela vlivné).
V tomto příspěvku uvedu několik citací ze zmíněných studií.

Bartoloměj z Brugg je nejdříve představen:
V galerii středověkých filosofů patří Bartoloměj z Brugg – poněkud neprávem – spíše k auctores minores. Působil na pařížské artistické fakultě v prvním desetiletí 14. století jako magister artium. Byl to typický reprezentant onoho nového typu profesionálního filosofa, který se zrodil ve 2. polovině 13. století právě zde, na pařížské facultas artium – v procesu její institucionální emancipace od fakulty teologické –, a který se vyznačoval tím, že chápal svoji filosofickou profesi jako svébytnou a odlišnou od profese teologa. Proslul zejména jako autor drobných logickofilosofických pojednání – tzv. sophismat – a komentářů k méně známým aristotelským a pseudo-aristotelským spisům, z nichž dosud jen část vyšla tiskem. Vedle jediného dochovaného středověkého komentáře k Aristotelovu spisku De inundatione Nili, zabývajícího se důvody každoročních záplav Nilu, napsal například rovněž jediný středověký komentář k Aristotelově Poetice, či spíše k její averroovské parafrázi.
Pro nás je důležité především to, že byl jedním z nejvýznamnějších reprezentantů středověké, aristotelsky orientované „praktické“ či morální filosofie (philosophia practica vel moralis), tak jak byla od svého vzniku (či spíše obnovení) ve 13. století pěstována především na středověkých artistických fakultách. (…) Tyto tři disciplíny [tj. etika, ekonomika a politika] byly od 30 let. 13. století vyučovány a pěstovány prostřednictvím komentářů ke třem nově objeveným aristotelským spisům, které byly postupně těmto třem disciplínám přiřazeny jako jejich základní texty: k Etice Nikomachově, k pseudo-aristotelské Ekonomice a k Aristotelově Politice. (Blažek 2010: 181-2)
Bartoloměj je významný především jako komentátor pseudo-Aristotelovy Ekonomiky, kterou pojímá nikoliv jako pouhé ars, nýbrž (v rozporu s textem, který komentuje) jako plnohodnotnou vědu (scientia) v aristotelském smyslu:
Bartoloměj z Brugg je autorem nejvlivnějšího a nejobsáhlejšího středověkého komentáře k pseudo-aristotelské Ekonomice, a tím jednoho z nejvýznamnějších středověkých spisů ke středověké prakticko-filosofické nauce o domácnosti. Komentář vznikl v roce 1309 a jeho význam spočívá jak v jeho vlivu – téměř všechny pozdější středověké komentáře k Ekonomice z něj vycházejí –, tak v jeho filosofickém obsahu. Bartoloměj v něm totiž nepodává pouhý výklad pseudo-aristotelského textu, ale snaží se o jeho hlubší filosofickou reflexi a o filosofickou aktualizaci v něm obsažených myšlenek a jejich aplikaci na různé sociální otázky problémy své doby. Tak se například jako první pokouší prokázat – v rozporu s dosavadní tradicí a v rozporu s literou své pseudo-aristotelské předlohy –, že ekonomika není pouhou praktickou dovedností, ars, ale že je aristotelskou „vědou“, scientia, v plném slova smyslu. Mezi sociálněfilosofické problémy, kterými se zabývá, patří například problém vztahu a postavení muže a ženy v manželství i ve společnosti, otázky týkající se správy domácnosti, ale také obecnější otázky vztahu domácnosti a obce. Navzdory svému vlivu i filosofické zajímavosti nebyl Bartolomějův komentář dosud kriticky vydán a je zatím dostupný pouze ve středověkých rukopisech. (Blažek 2010: 181-2) 
Jenek Václavův z Prahy byl pražským univerzitním mistrem působícím na artistické fakultě v druhé polovině 14. století. Dosud nebyl příliš studován, pozornost mu věnovali pouze sám Herold a Milan Mráz (Herold 2010: 187-188). Spisy připisované pražskému filosofu jsou v kodexu Národní knihovny se signaturou VII G 30. Kodex obsahuje Jenkovy komentáře k Aristotelovým spisům De caelo et mundo, De generatione et corruptione, De anima a Politica. Jeho obsah si lze prohlédnout na portále Manuscriptorium (je zde popis kodexu, ba dokonce i jeho faksimile). Do češtiny bylo přeloženo několik stran z počátku jeho komentáře ke spisu O duši (viz Jenek z Prahy 1957).

Jak uvádí Herold, Politiku ve středověku komentovalo mnoho filosofů:
Recepce a interpretace tohoto spisu následovala v Evropě bezprostředně po jeho překladu do latiny. Řadu jeho středověkých komentátorů zahajuje Albert Veliký a Tomáš Akvinský v 60. a 70. letech 13. století. Neúplný komentář Tomášův, končící uprostřed III. knihy Aristotelova spisu, dokončil jeho žák Petrus de Alvernia, který napsal sám další komentář k témuž dílu. Další dva komentáře k Politice, pocházející ještě ze 13. století, Jiljího Římského [Aegidius Romanus] a Sigera z Brabantu, se nedochovaly a komentářem anglického filosofa Waltera Burleye (Gualterus Burlaeus) se dostáváme již do století čtrnáctého. (Herold 2010: 190-1)
Zvlášť komentář Waltera Burleye, který byl znám i v Praze, je velmi důležitý - Jenek jej při psaní vlastního používal. Oba komentáře zůstaly nevydány - což je jedním z víceméně náhodných důvodů, proč se ani jeden z myslitelů nedostal do přehledů středověkého myšlení. (A jen další potvrzení toho, že kánon filosofů je tvořen víceméně náhodně podle dostupnosti jejich spisů...) Herold k tomuto uvádí následující:
Anglický filosof Walter Burley byl přitom v Praze velmi populární. Předpokládalo se zatím, že to je zásluhou jeho po Evropě velmi rozšířené a populární sbírky De vita et moribus philosophorum, která je dodnes v českých knihovnách a archivech uchována v 36 středověkých rukopisech a která se již v druhé polovině 14. století dočkala i staročeského překladu.iv Nově se prokazuje, že se spojitost s naším kulturním prostředím mohla týkat i přímo Burleyova Komentáře k Aristotelově Politice. Burley totiž v době svého pařížského působení v letech 1310-1327 poslouchal na tamní univerzitě mj. i přednášky Pierra Rosiers (Petrus Rogerii), kterému později, když se tento muž stal papežem Klimentem VI., věnoval druhou redakci tohoto svého Komentáře. Víme přitom o přátelských vztazích Karla IV. k tomuto jeho „vychovateli“, tedy pozdějšímu Klimentovi VI., a tak, i kdyby nebylo zmínky u Beneše Krabice z Weitmíle o Karlových studiích na pařížské univerzitě, spadajících do stejné doby, nemusíme snad vylučovat ani možnost, že se jmenované Burleyovo dílo mohlo dostat do Čech přímo určitým zprostředkováním Karla IV. nebo někoho z jeho doprovodu a tak se i ocitlo v knihovně jím založené koleje pražské univerzity, nesoucí jeho jméno, jejímž členem se v roce 1366 stal Jenek. (Herold 2010: 192-3)

Je nesporné, že sám Burleyův Komentář k Aristotelově Politice, který se snad z podnětu Karla IV. dostal do Prahy, je pozoruhodným dílem politického myšlení a politické filosofie své doby, která byla takto v pražském kulturním a univerzitním prostředí relativně záhy představena v plné šíři své problematiky. Je zde třeba důrazně připomenout, že je to jen shoda okolností, že ve své době právě toto tak populární a rozšířené dílo nebylo vydáno – a to ani v počátcích knihtisku ani později. To vedlo k tomu, že Burleyův Komentář unikl pozornosti pozdějších historiků politického myšlení. Počet dochovaných středověkých rukopisů Burleyova Komentáře v počtu 36 převyšuje přitom počet středověkých rukopisů spisu Defensor pacis, Marsilia z Padovy! Počty dobových opisů ale vždy vypovídají o soudobém vlivu toho kterého středověkého díla. Kdybychom chtěli tuto tezi ještě vyhrotit, mohli bychom říci, že v moderním bádání o dějinách středověkého politického myšlení tak byla větší pozornost paradoxně věnována politickému myšlení na dvoře Karlova oponenta Ludvíka Bavora v Mnichově, než politickému myšlení v okruhu přeci jen daleko významnějšího pražského panovnického dvora. Bylo to přitom do značné míry jen proto, že Marsiliův Defensor byl vydán dokonce souběžně ve dvou moderních kritických edicích (1928, 1932) a tedy dobře znám, takže se jím zabývá velmi důkladně každá příručka dějin středověké politické filosofie, zatímco Burleyův a Jenkův Komentář zůstal „zaklet v rukopisech“ a tomuto bádání tedy nepřístupný. (Herold 2010: 200-1)
Herold dále ve studii zkoumá další aspekty Jenkova díla a některé jeho myšlenky, především na pozadí Burleye. Jako velmi zajímavá se jeví jeho hypotéza o možném ovlivnění Karla IV. těmito aristotelskými komentáři, kterou v závěru studie formuluje jako jeden z kontextů, kterými by se mohl zabývat další výzkum:
... poukázat blíže na možnou iniciační roli Karla IV. a zabývat se eventualitou, zda a jakou stopu mohla zanechat, asi i francouzskými zkušenostmi iniciovaná znalost Aristotelovy Politiky (a komentářů k ní), pokud ji na základě všeho řečeného snad můžeme předpokládat, v politickém programu, zákonodárném úsilí a případně i praktické politice tohoto českého krále a římského císaře. (Herold 2010: 204)
Už brzy se také můžeme těšit na monografii o středověkém politickém myšlení, kterou má v edičním plánu nakladatelství OIKOYMENH a na které se Vilém Herold podílí.

LITERATURA:
BLAŽEK, P. Bartoloměj z Brugg o relevanci praktické filosofie. Aithér. 2010, roč. 2, č. 3, s. 181-185. [PDF]
BLAŽEK, P. Jak interpretovat středověké aristotelské komentáře? Aithér2009, roč. 1, č. 2, s. 214-222. [PDF]
HEROLD, V. Na okraj Komentáře Jenka Václavova z Prahy k Aristotelově Politice z roku 1375. Aithér. 2010, roč. 2, č. 3, s. 186-205. [PDF]
JENEK Z PRAHY. Výklad na Aristotelovu knihu O duši. In: HAVRÁNEK, B.; HRABÁK, J. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1957. [PDF]

Nové číslo časopisu Aithér!

Aithér je odborný časopis věnovaný zkoumání řecké a latinské filosofické tradice; vychází elektronicky od minulého roku a právě vyšlo jeho dlouho očekávané třetí číslo [PDF].


Tentokrát obsahuje 5 odborných článků; většina z nich zkoumá antické myšlení klasického a předklasického období, jeden článek se věnuje raně středověké vědě.

  • Radim Kočandrle (FF ZČU, Plzeň) se ve studii Vznik světa podle Anaximandra zabývá rekonstrukcí kosmogonických názorů tohoto předsókratického myslitele. Zakládá se při tom zvláště (nikoliv však výhradně) na spisu řeckého patristického myslitele Eusebia z Kaisareie († 339), který je dnes vydáván pod názvem Praeparatio evangelica. Ten přináší citaci Pseudo-Plútarchových Stromat, o nichž se zase předpokládá, že odrážejí obsah Theofrastova spisu Fysikón doxai. Diels a Kranz ve své edici zlomek označují jako A 10 (viz překlad zlomku DK 12 A 10 na stránkách presokratici.cz).
  • Jaroslav Daneš (FF UHK, Hradec Králové; FÚ AV ČR, Praha) se ve studii V jakém smyslu je řecká tragédie politická? zamýšlí nad rolí divadla v athénské polis.
  • Další dvě studie se věnují Sókratovi a Platónovi a problematice eróta. Tomáš Vítek (FÚ AV ČR, Praha) v práci Prameny Eróta v Platónově Symposiu zkoumá, o jaké literární či mythologické texty se Platón opíral, když v Symposiu vkládal Agathónovi do úst mýtus o Erótovi. Tomáš Hejduk (FF UPCE, Pardubice) v článku Erós sofistés a Erós mythoplokos zkoumá návaznost Sókratova pojetí lásky na starší lyrické koncepty eróta coby součást pederastické kultury.
  • Konečně Marek Otisk (FF OU, Ostrava; FÚ AV ČR, Praha; aktuální publikační činnost zde) přináší (podle úvodu k číslu) "medievalistickou lahůdku" Popis a konstrukce astrolábu podle raně středověkých textů. Tato studie se zabývá astrolábem, tedy astronomickou pomůckou používanou k popisu hvězdné oblohy, kterou latinské kulturní prostředí přijímá z arabského světa během 10. století - v souvislosti  s tím se také množí texty o astrolábu pojednávající. Otiskova studie spočívá především na spisech De utilitatibus astrolabii (připisováno Gerbertovi z Aurillacu, ale patrně spíše z okruhu žáků Gerberta či jeho žáka Konstantina z Fleury), Compositio astrolabii Ascelina z Augsburgu a De mensura astrolabii Heřmana z Reichenau, a zkoumá popis přístroje a návod k jeho výrobě. Jelikož astroláb je obrazem představ o nebeské sféře, lze se na základě této studie dozvědět i něco o raně středověkých kosmologických a astronomických představách.
Tématem čísla je vztah filosofa a veřejného prostoru, tj. polis čili obce. Ve studiích se objevuje nejvíce u Daneše, ale i v platónských článcích. Pregnantně je však vyjádřeno v tématu dialogu - to zní: Filosof jako zoon politikon? Role filosofie a filosofů v předmoderních společnostech. Rozpětí příspěvků je bohaté:
  • Pavel Hobza - Filosofie a politika v počátcích filosofie
  • Jaroslav Daneš - Filosofie jako disent v demokratických Athénách
  • Milan Mráz - Filosof jako zóon politikon v Aristotelově Politice [pozn.: v obsahu čísla tento krátký textík chybí]
  • Kryštof Boháček - Politiké areté: střeček nebo občanský cvičitel?
  • Václav Němec - Vztah filosofie a politiky v antice podle H. Arendtové
  • Pavel Blažek - Bartoloměj z Brugg o relevanci praktické filosofie
  • Vilém Herold - Na okraj Komentáře Jenka Václavova z Prahy k Aristotelově Politice z roku 1375
  • Ota Pavlíček - Poznámky in margine k politické dimenzi působení Jeronýma Pražského
  • Martin Steiner - Ke Komenského představám o politice
  • Petr Hlaváček - Jan Bedřich z Valdštejna (†1694): univerzitní teze jako politická deklarace?
Z těchto příspěvků jsem osobně potěšen především texty Pavla Blažka a Viléma Herolda, jimž věnuji další příspěvek.

18. prosince 2010

Hankinsova Renesanční filosofie - anotace na dosud nevydanou knihu

Renesance není období dějin filosofie, které by bylo v českých zemích nějak zvlášť dobře probádané. S čestnou výjimkou Tomáše Nejeschleby a Filipa Karfíka u nás patrně nemáme žádného badatele či badatelku, kteří by se renesančním myšlením systematicky zabývali. Proto je vítanou zprávou, že nakladatelství OIKOYMENH do svého edičního plánu zařadilo publikaci o renesanční filosofii, která by měla již brzy vyjít (patrně v prvních měsících roku 2011). Na základě toho, že se nebude jednat o překlad monografie, nýbrž sborníku s příspěvky různých autorů, lze usuzovat, že jde o The Cambridge Companion to Renaissance Philosophy, což je sborník ze slavné cambridžské ediční řady editovaný Jamesem Hankinsem, profesorem dějin filosofie na Harvardu, který vyšel v roce 2007 a zahrnuje v sobě tedy výsledky nejmodernějšího výzkumu renesanční filosofie.


Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí: Continuity and Revival (kapitoly 2-8) a Toward Modern Philosophy (kapitoly 9-18). To odráží základní myšlenku sborníku, totiž zdůraznit "jak kontinuitu se scholastickou filosofií, tak význam renesančního myšlení pro vznik modernity".


Podle úvodu (kap. 1: Introduction - James Hankins) lze studie v knize lze rozdělit do tří skupin:


(1) Studie týkající se kontinuity a obnovy v rámci renesanční filosofie.
(a) Studie o filosofických tradicích, které se konstituovaly ve středověku a v renesanci pokračují. Jedná se především o aristotelismus (kap. 4: Continuity and change in the Aristotelian tradition - Luca Bianchi)  a averroismus a inspiraci arabskou středověkou filosofií obecně (kap. 7: Arabic philosophy and Averroism - Dag Nikolaus Hasse).
(b) Studie o obnovené tradici antických filosofických škol - zde jde o platonismus (kap. 5: The revival of Platonic philosophy - Christopher S. Celenza) a hellenistické školy, tj. stoicismus, epikurejství a skepsi (kap. 6: The revival of Hellenistic philosophies - Jill Kraye). Dále je zde studie o ficinovské magii, tj. obnovení pozdně antické novoplatónské theurgie (kap. 8: How to do magic, and why: philosophical prescriptions - Brian P. Copenhaver).


(2) Studie zkoumající originální příspěvky renesanční filosofie relevantní pro vývoj směrem k novověké filosofii.
Druhý oddíl knihy se otevírá studií o Mikuláši Kusánském a otázce po modernitě jeho myšlení (kap. 9: Nicholas of Cusa and modern philosophy - Dermot Moran) a pokračuje studií o reformě trivia (tj. gramatiky, logiky a rétoriky, svobodných umění vázaných na jazyk), kterou z humanistických pozic vede Lorenzo Valla (kap. 10: Lorenzo Valla and the rise of humanist dialectic - Lodi Nauta). Dále následuje pojednání o hlavním problému renesanční filosofie, jímž je otázka nesmrtelnosti duše a její důsledky v rovině metafyzické, epistemologické a theologické (kap. 11: The immortality of the soul - Paul Richard Blum). Dvě další studie se opět týkají renesanční scholastiky - a to studie týkající se španělské scholastické filosofie a etických otázek, které vyplynuly z dobytí Nového světa Španěly (kap. 13: Hispanic scholastic philosophy - John P. Doyle) a kapitola o rivalitě o vzájemném obohacování humanismu a scholastiky v otázce etiky (kap. 16: Humanistic and scholastic ethics - David A. Lines). Posléze je v knize studie pojednávající o nových kosmologických koncepcí jako alternativách aristotelského obrazu světa, které rozpracovali Telesio, Patrizi, Bruno a Campanella (kap. 14: New visions of the cosmos - Miguel A. Granada). Další pojednání je o politické filosofii a zabývá se tím, jak na jedné straně jistý aspekt středověkého pojetí zákonodárství vede k vypracování republikánské teorie a nového přístupu k problematice politického řádu a jak na druhé straně oživení římských republikánských tradic komplikuje řecké ideje svobody a spravedlnosti zděděné z Aristotelovy Politiky (kap. 17: The problem of the prince - Eric Nelson).


(3) Obecné studie o charakteru renesanční filosofie, jejím zasazení do širšího rámce renesanční kultury a jejím dalším vlivu.
Jsou zde obecná studie o filosofovi v kontextu renesanční kultury a jeho institucionálním zázemí (kap. 2: The philosopher and Renaissance culture - Robert Black), o rivalitě humanismu a scholastiky, tj. dvou zcela odlišných vzdělávacích systémů (kap. 3: Humanism, scholasticism, and Renaissance philosophy - James Hankins) a kontinuitě a diskontinuitě v otázce klasifikace vědních disciplín (kap. 15: Organizations of knowledge - Ann M. Blair).
Další studie řeší otázku vlivu reformace 16. století na filosofii a způsob její výuky a ukazuje, jak protestanství položilo základ pro reformu filosofie v 17. stol. svým důrazem na voluntarismus, korpuskulární vidění světa, experiment a demystifikaci přírody (kap. 12: Philosophy and the crisis of religion - Peter Harrison).
Poslední příspěvek v knize je opět od jejího editora a slouží místo doslovu, zpracovávaje locus communis každé příručky o období v dějinách filosofie, totiž "význam tehdejší filosofie pro dnešek".


Rozhodně se tedy máme na co těšit! :)


LITERATURA:
HANKINS, J. (ed.).  The Cambridge Companion to Renaissance Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. [GB]

9. prosince 2010

Aristotelés meteorolog

"Dějiny astronomie neovlivnil jen Aristotelův systém homocentrických sfér, ale také jeho výklad různých jevů, který se nachází ve spisu Meteorologie. Zde se Aristotelés zabývá kometami, Mléčnou dráhou, deštěm, mraky a mlhou, rosou a jinovatkou, sněhem, kroupami, větry, řekami a prameny, klimatickými změnami, původem slanosti moře, zemětřesením a vulkány, hromy a blesky, vichřicemi, sluneční koronou, duhou a dalšími jevy. Dnešnímu čtenáři se zdá, že se jedná o nesourodou směsici různých jevů a procesů, které řadíme do meteorologie, astronomie, fyziky, seismologie, geologie atp. V Aristotelově systému věd a jejich předmětů však má společné líčení těchto pro nás nesouvisejících jevů své oprávnění. Ve spisu Meteorologie se totiž Aristotelés zajímá o jevy, které nenáleží dokonalé nebeské oblasti, ale odehrávají se v atmosféře, anebo jsou s atmosférickými jevy spojeny. Dnešní astronomické úkazy, jako jsou komety či Mléčná dráha, pokládá Aristotelés právě za atmosférické jevy, a proto se jimi zabývá ve spisu o "jevech v ovzduší". Hlavní rozdíl těchto jevů ve vztahu k dokonalému světu supranaturální sféry spočívá v tom, že probíhají nepravidelně." (Špelda, 2006: 122)

 POZNÁMKY:
  1. Aristotelovu Meteorologica v anglickém překladu E. W. Webstera je dostupná zde. Bohužel bez paginace Bekkerova vydání.
  2. Několik poznámek k "meteorologii" ve středověku je na mých stránkách. Na výzkum tohoto tématu se v českém prostředí zaměřuje Barbora Kocánová z Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR.  

 LITERATURA:
ŠPELDA, D. Astronomie v antice. Ostrava: Montanex, 2006.

3. prosince 2010

Ockham a Locke: několik poznámek

Nedávno jsem zde citoval Röda, který tvrdí, že Locke skvěle znal nominalistickou scholastiku. K tématu ovlivnění Locka nominalistickou (zvláště ockhamovskou) logikou a sémantikou jsem se náhodou dostal i dnes a rád bych k němu učinil několik poznámek.

1.     Vilém Ockham, významný filosof a logik pozdního středověku, rozvinul určité impulsy aristotelské a středověké logiky a vytvořil to, čemu se v anglických studiích říká mental language (pro termín zatím neexistuje odpovídající ekvivalent v češtině; používám pracovní variantu mentální jazyk) - stručně lze říci, že pojmy (conceptus) abstrahované z věcí, které má člověk v mysli, fungují stejně jako mluvená slova a jsou tedy mentálními termíny (termini mentales) jazykové povahy. Podléhají také skládání a tvoří složené mentální akty, tj. mentální výroky (propositiones mentales), které jsou koreláty svých mluvených protějšků. Lidské myšlení má tedy jazykovou povahu. (Viz např. Lenz, 2008. Podrobnější rozbor Ockhamova pojetí mentálního jazyka podává Normore, 1990.)
2.     Téma mentálního jazyka je široce diskutováno nejen ve filosofii 14. stol. (Buridan, Řehoř z Rimini atd.), ale i v dalších staletích. (Především u myslitelů druhé scholastiky, která pokračuje v tradici rozvinuté středověké logiky; na rozdíl od představitelů novověké filosofie, kteří mají potřebu spíše se vůči ní vymezovat.) Způsob, jakým se s mentálním jazykem (zvláště s otázkou struktury mentálního výroku) vyrovnávali různí myslitelé pozdní scholastiky, popisuje Meier-Oeser, 2004 - a srovnává je s Ockhamem.
3.     Jedním z novověkých scholastiků, který se mentálním jazykem zabývá, je i polský jezuita Martin Smiglecius (c. 1564 – 1618), autor spisu Logica, který byl vytištěn jezuitskou kolejí v Ingolstadtu v r. 1618 a mj. se používal v 17. století jako učebnice logiky v Oxfordu. (Autorovo jméno se objevuje v satirické básni na adresu logiků The Logicians Refuted, jejíž autorství se připisuje Jonathanu Swiftovi.) Spis silně spočívá na Řehoři z Rimini a pojednává mimo jiné o mentálních výrocích. (Viz angl. wiki.)
4.     Je pravděpodobné, že Locke se s tímto textem setkal. Také byl seznámen s ockhamovskou sémantikou (a to díky tomuto textu nebo kvůli diskusím se soudobými scholastiky). Na paralely mezi Ockhamovou a Lockovou filosofií upozornil už v r. 1915 Édouard Krakowski, který Locka nazývá přímým dědicem Ockhamovým. V r. 1953 pak velmi významný americký historik středověké filosofie a logiky Norman Kretzmann shledává, že centrální pojem Lockovy filosofie - idea - navazuje v nepřetržené linii na mentální termíny středověkých logiků. (Panaccio, 2003; tato studie také analyzuje podobnosti a rozdíly mezi Ockhamovou a Lockovou filosofií.)
5.     Dalším textem o Lockovi, ve kterém se občas vyskytují citace z Ockhama, je Dawsonová, 2007. Studii o diskusích, které vedl sám Locke se svými scholastickými současníky, podává Ashworthová, 1981.

Toto jsou pouze zběžné poznámky; většinu textů ještě nemám načtených. Nicméně téma je zajímavé (a v českých kruzích podle všeho neprobádané) a rád bych se mu někdy věnoval podrobněji.

EDIT (13.3.2011): Další poznámka je zde.

LITERATURA:
ASHWORTH, E. J. „Do Words Signify Ideas or Things?“ The Scholastic Sources of Locke's Theory of Language. Journal of the History of Philosophy. 1981, roč. 19, č. 3, s. 299-326.
DAWSON, M. Locke, Language and Early-Modern Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 2007.
LENZ, M. Why Is Thought Linguistic? Ockham's Two Conceptions of the Intellect. Vivarium. 2008, roč. 46, č. 3, s. 302-317.
MEIER-OESER, S. Mental Language and Mental Representation in Late Scholastic Logic. In: FRIEDMAN, R. L.; EBBESEN, S. (eds.). John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2004, s. 237–265.
NORMORE, C. G. Ockham on Mental Language. In: SMITH, J.-C. (ed.). Historical Foundations of Cognitive Science. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1990, s. 53–70.
PANACCIO, C. Ockham and Locke on Mental Language. In: FRIEDMAN, R. L.; NIELSEN, L. O. (eds.)The medieval heritage in early modern metaphysics and modal theory, 1400-1700. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 2003, s. 37–52.

17. října 2010

Konference o dějinách a filosofii medicíny

Dne 5. listopadu letošního roku se bude na Fakultě humanitních studií University Karlovy konat konference s názvem "Medicína jakožto mathesis singularismathesis universalis – Od Hippokrata po současnost" (pozvánka zde). Výsledkem konference by měl být sborník, který vyjde v roce 2011.


Konferenci pořádají dva badatelé - Sylva Fischerová (ÚŘLS FF UK) a Hynek Bartoš (FHS UK) - kteří se orientují především na dějiny antické medicíny a připravují (spolu s dalšími autory, např. Jaroslavem Danešem [FF UHK; FÚ AV ČR]) také překlady základních spisů antického Corpus hippocraticum (ty by měly vyjít jako jeden svazek v nakladatelství OIKOYMENH v r. 2011). Na interdisciplinární zkoumání hippokratovské medicíny také udělila Grantová agentura 2 granty: Corpus Hippocraticum a jeho význam pro dnešní vědy o člověku (GAČR 401/06/0647; 2006-2008; hl. řešitel S. Fischerová) a Corpus Hippocraticum ve světle současných věd o člověku (GAČR 401/09/0767; 2009-2012; hl. řešitel H. Bartoš), při čemž výsledkem druhého by měl být druhý svazek překladů hippokratovských spisků.


EDIT (28.1.2011): Stručné seznámení se záměrem a obsahem konference a seznam příspěvků na ní uvedených je zde.

3. října 2010

Konference apod.

Brněnský filosof Marek Picha kromě svého vlastního blogu spravuje mimoto také posterous s názvem Filozofie - pozvánky, fotografie, texty, odkazy, kde lze nalézt především praktické odkazy - na informace k aktuálně konaným konferencím, upozornění na nově vyšlá čísla filosofických periodik a jako bonus občas nějaký ten filosofický vtip. Prostě kvalita. :)

26. září 2010

Giambattista Vico jako čtenář středověkých sum logiky

Vliv středověké filosofie na tu novověkou se většinou naprosto pomíjí a vztah myslitelů obou epoch se redukuje na bezvýjimečné odmítnutí prvních druhými. Je samozřejmě pravda, že novověcí filosofové zdědili po italských humanistech hobby kritizovat údajné středověké tmářství, nicméně málokdy se zmiňuje, že některé tradice středověké filosofie, např. nominalistickou, chovali novověcí filosofové v úctě.
V běžných přehledech novověké filosofie se toto většinou jen velmi povšechně zmíní na okraji. Např. v obřím kompendiu Wolfganga Röda Novověká filosofie (2 sv.) o tomto najdeme drobnou zmínku u Hobbese a Locka. Co se týče Hobbese...
Stejně jako Descartes, ani Hobbes se neřídil tehdejší universitní filosofií, i když na jeho myšlení mohla mít vliv nominalistická pozdní scholastika, která v té době vládla v Oxfordu. (Röd, 2001: 228)
U Locka je Röd ještě méně sdílný...
Stejně rozmanité jako filosofické obory, jimiž se Locke zabýval, byly i vlivy, které na něho působily. Znal důkladně nominalistickou scholastiku, ... (Röd, 2004: 36)
Tyto zmínky jsou pouze zmínkami a drtivá většina interpretů je nikterak nerozvíjí.
Přitom nelze tvrdit, že středověký způsob filosofických úvah a samotná středověká filosofie někdy během 14.-15. stol. zkostnatěly a úplně zanikly. Za prvé je třeba zdůraznit, že scholastická filosofie bez hiátu přešla do druhé scholastiky, za druhé nelze opomíjet, že někteří středověcí autoři byli vydávání tiskem (např. spisy oxfordského kalkulátora Viléma Heytesbury, znamenitého logika a fyzika, vyšly tiskem v r. 1494) a byli čteni i novověkými filosofy.
Tyto vlivy na poli jazykových disciplín (logika, sémantika, gramatika a filosofie jazyka obecně) zkoumá nedávný sborník John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700 (eds. Russell L. Friedman, Sten Ebbesen). V jedné studii (Maierù, 2004), která zkoumá vliv právě Viléma Heytesburyho na poli teorie mentálního jazyka mezi italskými filosofy 14. a 15. stol. autor mimochodem píše o Giambattistovi Vicovi (1668-1744), který se ve své autobiografii projevuje jako (nepříliš úspěšný) čtenář středověkých sum logiky:
Ve své autobiografii Vico detailně popisuje, jakými studii se zabýval ve svém mládí. Když přečetl De institutione grammatica od Manuela Alvareze [portugalský jezuita z 16. stol.], jejíž první edice vyšla v Lisabonu v r.1572, přešel Vico ke studiu logiky a předsevzal si, že přečte Summulae Petra Španělského [jeden z centrálních textů logiky modernorum ze 13. stol.]. Když mu jeho učitel, jezuita Antonio del Balzo, řekl, že "ze všech autorů sum byl nejsubtilnější Pavel Benátský", Vico začal studovat Pavlovy Summulae (konkrétně spis Logica parva), ale brzy to vzdal, protože jeho schopnosti byly pořád příliš slabé a začal být zmaten (výsledkem bylo, že na rok a půl zanechal studia). (Maierù, 2004: 33-34)
LITERATURA:
MAIER
ù, A. Mental Language and Italian Scholasticism in the Fourteenth and Fifteenth Centuries . In: FRIEDMAN, R. L.; EBBESEN, S. (eds.). John Buridan and Beyond: Topics in the Language Sciences, 1300-1700. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2004, s. 33-67.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.
RÖD, W. Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: OIKOYMENH, 2004.

2. července 2010

A Companion to Walter Burley

Jeden z velmi významných oxfordských filosofů počátku 14. století Walter Burley je v českém prostředí takřka neznámý - kromě občasné zmínky o spise De vita et moribus philosophorum (který se mu však připisuje patrně neprávem) si nejsem vědom žádného textu o něm, o nějaké studii ani nemluvě.

Je to koneckonců osud celé filosofie 14. stol. - kromě povinného Dunse Scota se pouze ti otrlejší odváží k Vilému Ockhamovi; o stovkách pojednání o logické či přírodně filosofické problematice, které v této době vznikly, se většinou cudně mlčí. (Jedinou výjimkou se zdá být nadějný olomoucký doktorand Miroslav Hanke; jeho diplomová práce Nárys epistemologie u Jana Buridana je obsáhlá a informačně bohatá; jejím jediným problémem je, že Buridana usazuje nikoliv do kontextu filosofů a logiků 14. století, kam patří, ale mezi moderní analytické filosofy.)

Avšak zpátky k Burleymu - ve slavném nizozemském nakladatelství Brill by měla letos vyjít monografie o tomto skvělém logikovi a fyzikovi, který vstupoval do diskusí se svým souputníkem Vilémem Ockhamem o logických tématech (především o pojetí dvou důležitých sémantických vztahů - signifikace a supozice) a který je mimo jiné díky svému pojetí přírodní filosofie a fyziky považován za jednoho z předchůdců tzv. oxfordských kalkulátorů.

Tato monografie (jmenuje se jednoduše A Companion to Walter Burley a jejím editorem je Alessandro D. Conti) - je složena ze studií předních odborníků na filosofii 14. stol. A jelikož není nikde k sehnání její obsah, pokusím se jej rekonstruovat zde - měla by tedy obsahovat tyto texty (odkazy u badatelů a badatelek odkazují na seznam textů jimi publikovaných):
Více jsem na internetu zatím nenašel...

15. června 2010

Edituji Wikipedii :)

Ačkoliv mnozí akademikové odsoudili Wikipedii minimálně k blahosklonnému ignorování, přesto jsem se rozhodl, že se vetřu mezi lidi, kteří ji tvoří, a budu do ní občas tak nějak mimochodem zasahovat. Ergo stal jsem se wikipedistou s přezdívkou Scholipeta. Důvodem je mi častý pocit, že zde chybí důležité informace, a také můj obsesivní obdiv k encyklopedismu.

Počítadlo mých editací je zde...

Automaticky generovaný seznam mnou založených článků pak zde (nebo tady i s redirecty).

Do tohoto příspěvku jsem do jisté doby zaznamenával některé své zásadnější příspěvky (i s komentářem). ( (N) značí mnou založený článek.)

  1. Petr z Ailly (23.1.2010) - přidána poznámka k jeho logice. Na mých stránkách je k němu ale mnohem více informací.  :)
  2. Vilém Ockham (24.1.2010) - upraven odstavec s jeho logikou. Další občasné editace mého oblíbeného středověkého logika.
  3. Encyklopedie (24.1.2010) - doplněny antické a středověké encyklopedie.
  4. (N) Boethius z Dácie (28.1.2010)  - založen tento článek.
  5. Ibn Chaldún (12.2.2010)  - kompletně přepracován tento článek. K dokonalosti mu ovšem chybí ještě velmi, velmi mnoho.
  6. (N) Witelo (24.5.2010)  - založen tento článek o jednom z nejvýznamějších optiků 13. stol., který byl původem z Dolního Slezska.
  7. Jan Sacrobosco (25.5.2010)  - větší doplnění tohoto článku o středověkém astronomovi. Poněkud mě zarazilo, když jsem v původní verzi narazil na vyjádření "Velký ohlas si získalo dílo Tractatus de sphaere mundi o ploché zemi a jejím vymezení v prostoru." :) V anglické verzi se přitom píše, že Sacroboscovo dílo je naopak jasným důkazem toho, že názor 19. století, že středověcí lidé považovali Zemi za placatou, je chybný.
  8. (N) Arnold Geulincx (27.5.2010) - založen článek o tomto okasionalistovi a kritikovi tradiční metafyziky ze 17. století. Zatím pouze život, bude třeba doplnit informace o jeho filosofii, časem bych se toho rád zhostil.
  9. Fridrich II. Štaufský (2.6.2010) - doplněny informace k císařovu zoologickému spisku De arte venandi cum avibus.
  10. Isidor ze Sevilly (2.6.2010) - poopravil jsem informace o jeho dalším vlivu. Bylo by také vhodné napsat více o obsahu Etymologií. Něco k Isidorovi je také na mých stránkách.
  11. Petr Damián (11.6.2010)  - větší doplnění - odstavec o jeho theologickým myšlenkách.
  12. Marsilio Ficino (12.6.2010)  - doplněna jeho díla.
  13. (N) Vilém z Moerbeke (13.6.2010)  - založen článek o tomto středověkém překladateli, vypsána díla, která přeložil; především podle The Cambridge History of Medieval Philosophy.
  14. Gerard z Cremony (15.6.2010) - doplněny informace k jeho počinům na poli překládání Aristotela do latiny. 
  15. (N) Alfred ze Sareshelu (18.6.2010) - založen tento článek o středověkém učenci. Bude třeba doplnit další informace, ale těch je ve všech mi dostupných zdrojích docela málo.
  16. (N) Philotheus Boehner (21.6.2010) - založen článek o františkánském historikovi filosofie a jednom z prvních historiků středověké logiky.
  17. (N) Schola medica salernitana (24.6.2010) - pokus o přehledovější článek o slavné středověké salernské lékařské škole. Zatím poněkud pahýlovitý. Bude třeba dodělat hromadu článků okolo (o Konstantinu Afričanovi, Trotule ze Salerna, arabských lekařích etc. etc.).
  18. Codex gigas (24.6.2010) - když jsem psal výše uvedené heslo, ke svému překvapení jsem vygůglil, že tzv. "Ďáblova bible" obsahuje i nějaké texty salernské školy. Na stránkách švédské Národní knihovny (kde dnes kodex přebývá od doby, kdy si ho Švédové za třicetileté války přivlastnili) je také docela dost pěkně zpracovaných informací o kodexu - úsměvné je, že plnohodnotná anglická verze obsahuje mnoho informací, které jsou českým uživatelům pro jistotu zamlčeny (např. právě to, že text obsahuje lékařské spisy).
  19. (N) Magister regens (28.6.2010) - překlad článečku z anglické wikipedie; článek o středověkém akademickém titulu.
  20. (N) Richard Campsall (28.6.2010) - článek o oxfordském theologovi, filosofovi a logikovi 14. stol. Na wikipedii existuje ze všech jazykových variant pouze anglická verze; můj článek je však delší a obsahuje více informací... :) (Možná až příliš na to, že Campsall byl vlastně relativně nevýznamný).
  21.  (N) The Cambridge History of Later Medieval Philosophy (8.7.2010) - obsáhlejší článek o mé oblíbené monografii o středověké filosofii. Prohledal jsem různé významnější jazykové verze, ale zdá se mi, že tento článek je jedinečný a ani v anglické mutaci Wikipedie nemá obdobu. ;)
  22.  (N) Milan Mráz (19. 3. 2011) - nový článek po zhruba tři čtvrtě roční odmlce. Před pár dny jsem se dozvěděl, že v prosinci umřel historik Milan Mráz, a usoudil jsem, že by bylo vhodné napsat o něm krátký článek na Wikipedie. Většinu z něj tvoří bibliografie.

      6. dubna 2010

      Ockham a stoikové podruhé - tentokrát s Gassendim

      V tomto příspěvku jsem poukázal na jednom z důsledků "nominalismu" v metafyzice (tj. teze, že reálně existují pouze jednotliviny) v logice. Jelikož se metoda převodu soudů z kategorických na hypotetické objevuje jak u stoiků, tak u Ockhama, naznačil jsem poněkud nepravděpodobnou možnost ovlivnění.

      To, že by byl Ockham ovlivněn stoickou logikou (skrze četbu Sexta Empeirika) se mi ovšem jeví spíše nepravdivé.

      Někteří badatelé (např. Sten Ebbesen) přímo zdůrazňují, že vliv stoické logiky na tu středověkou je přinejmenším velmi nejistý. "Stoicismus" jako kategorie v historiografii logiky je problematická - sami totiž máme pouze mlhavé představy o stoické logice, dochovaly se pouze zlomky. Dlouho se předpokládalo, že Augustinův spisek De dialectica stoickou logiku zachycuje věrně, nicméně (1) toto tvrzení bylo samo o sobě problematizováno (jsou v něm rozeznatelné i jiné než stoické vlivy, zvláště peripatetické) a (2) toto pojednání se ve vrcholné scholastice příliš nečetlo (přímo na něj odkazují pouze dva autoři - Roger Bacon a Jindřich z Gentu). (Ebbesen, 2007: 8)

      Dále Ebbesen docela pregnantně tvrdí, že ryze stoická logika neměla na tu středověkou žádný vliv – objevují se sice teorie velmi podobné těm stoickým (např. dictum nebo enuntiabile ve 12. stol., které se velmi podobají stoickým lektům); jejich stoický původ ovšem není možno dohledat. Hovoří proto o tzv. „paralelním vývoji“ (pojem z evoluční biologie) – jak stoikové, tak středověcí logikové vycházejí ze stejných východisek (důležité prvky: (1) v myšlení je podstatná opozice signa X significata, tj. signum X res; (2) jak stoikové, tak středověcí myslitelé dbali na soudržnost svých ontologických konceptů) a to vede k velmi podobným výsledkům. (tamtéž: 14-15)

      Zdá se tedy, že proklamovaná podobnost mezi jednou myšlenkou Ockhama a jinou stoickou zůstává pouze podobností a o nějakém přímém vlivu nelze hovořit.

      Je docela dobře možné, že už ze samotné podstaty nominalismu plynou podobné důsledky. Jeden z novověkých nominalistů, a to Pierre Gassendi, uvažuje vlastně úplně stejně:

      "[Gassendi se kloní] ke konceptualismu, tj. přijímá universálie ve smyslu obecných pojmů, které jsou tvořeny abstrakcí na základě vztahů podobnosti mezi konkrétními individui, mezi nimiž nikdy nejsou dvě stejná. (...) Podle tohoto konceptualistického pojetí není pojem zobrazením nějaké objektivní podstaty, nýbrž má charakter pravidla. (...) Domníval se, že tak překonal esencialistickou teorii věčných pravd, zakládajících se na intelektuálním názoru objektivních podstat. Descartes v duchu této teorie tvrdil, že věta o součtu úhlů v trojúhelníku je pravdivá bez ohledu na to, zda torjúhelníky existují či nikoli. Gassendi to popíral, neboť podle něho 'nelze mluvit o přirozenosti trojúhelníků, neexistují trojúhelníky'. Proto např. věta 'člověk je živočich' platí jen za předpokladu, že existují lidé. Podle Gassendiho bychom to mohli formulovat následovně: 'Existuje-li něco, co je člověkem, pak je to vždy živočichem.' " (Röd, 2001: 136-137)
      LITERATURA:
      EBBESEN, S. The Traditions of Ancient Logic-cum-Grammar in the Middle Ages —What’s the Problem? In: MARENBON, J. (ed.). The Many Roots of Medieval Logic: The Aristotelian and the Non-Aristotelian Traditions. Leiden: Brill, 2007, s. 6-22.
      RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.

      2. dubna 2010

      Invaze "britských barbarů" do Itálie

      Je známo, že kolem r. 1350 začala oxfordská logika, až do této doby překotně se rozvíjející, poněkud stagnovat. Je to doba konsolidování - vznikají propracované, ale ne již zvlášt originální práce. Výrazným trendem je tvorba manuálů a universitních příruček logiky, které jsou kompilacemi starších doktrín s malými inovacemi. (Spade, 1998: 404)
      V 90. letech 14. stol. zde několik let studovat Ital Pavel Benátský. Ten pak po svém návratu do rodné země vyučoval na universitě v Padově a jako jeden z hlavních zprostředkoval výdobytky britské logiky italské filosofii 15. století. (tamže, 405)
      Italové však měli jisté povědomí o britské logice už během 14. stol. a suché britské subtilnosti jim očividně příliš nevoněly:

       "S negativním ohlasem se setkával vliv anglických logiků mezi Italy čtrnáctého století, kteří speciálně Brity vyčleňovali jako původce nebezpečného typu učení, které kazí Evropu. Hovořili o tzv. barbari britanni, jejichž jména zněla italskému uchu stejně barbarsky jako jejich filosofické koncepce: jsou to oxfordští logikové jako Ockham, Heytesbury a Swyneshed, u nichž již 'zvuk jejich jmen je ohavný'. Tyto nářky zaznívají v italské literatuře po dvě staletí." (Fletcher, 1984: 394)


      LITERATURA:
      FLETCHER, J. M. The Faculty of Arts. In: CATTO, J. I. ; EVANS, R. (ed.). The Early Oxford Schools. The History of the University of Oxford. Sv. 1. Oxford: Oxford University Press, 1984, s. 369-399.
      SPADE, P. V.  Late Medieval Logic. In: MARENBON, J. (ed.). Medieval Philosophy. The Routledge History of  Philosophy. Sv. 3. London: Routledge, 1998, s. 402-425.

      1. dubna 2010

      Aristotelés vrací úder. V 15. století ještě ano.

      Během 15. stol. se stále více začíná zpochybňovat postavení Aristotela jako "Filosofa" a zdůrazňovat hodnota Platónova intelektuálního odkazu. Souvisí to s přílivem řeckých učenců ze zanikající byzantské říše na západ, především do Itálie. Jako řečtinářům je jim Platónovo dílo přirozeně mnohem dostupnější než latiníkům, kteří oproti kompletní korpusu aristotelských (i pseudo-aristotelských) děl mají z Platóna do latiny přeloženo jen několik dialogů (to se ovšem právě během 15. století změní).

      Jeden ze sporů mezi aristoteliky a platoniky, které proběhly v 15. stol. popisuje František Novotný (O Platónovi IV. Druhý život, Praha 1970, s. 465):
      "Císař Jan Palaeologus na svých cestách po Peloponnesu r. 1428 se s ním [tj. s Gemistem Plethonem, byzantským učencem a významným platonikem] radil o velmi naléhavé tehdy věci, o spojení církve východní a západní, žádoucím z příčin netoliko náboženských, nýbrž i politických: byzantské císařství potřebovalo spojenců k odražení nebezpečí valícího se ze strany Turků. Na žádost císařovu byl svolán za papeže Eugena IV. r. 1438 generální koncil do Ferrary, jenž byl pak r. 1439 pro mor přenesen do Florencie. Na tomto koncilu se střetl Východ se Západem nejen ve věcech dogmatických, ale i ve vyznávání filosofické víry. Řekové tu vystupovali jako platónovci a Latinové již z odporu proti nim hájili Aristotela. Jak vypravuje Aeneas Sylvius, Historia de Europa kap. 53, byl uspořádán již ve Ferraře jakýsi disputační turnaj, v němž se zápasilo o přednost jednoho nebo druhého z těchto filosofů. Hugo Benzi ze Sieny, proslulý lékař a obratný dialektik, pozval vynikající představitele obou směrů na hostinu, při které pak vyzval Řeky - a byli to mužové velmi učení - k řečnickému zápasu o Platóna a Aristotela; svou znalostí a výmluvností prý jednoho po druhém umlčel a Latinové zvítězili."
      To, že jeden lékař přeargumentoval filosofy (neboť podle Galéna má být každý dobrý lékař zároveň filosofem), však nebylo nikterak překážkou pronikání Platóna do západní Evropy. Plethon pobýval ve Florencii, kde přednášel platónskou filosofii jistému Cosimovi Medicejskému (tamtéž, s. 466), jehož žák Marsilio Ficino během 60. let 15. stol. přeloží kompletní dílo Platónovo, který se díky tomuto pro renesanční filosofii stává filosofickou autoritou rovnocennou s Aristotelem či Averroem.
      Od 17. stol. se pak pomalu stává módou na Aristotela nadávat jako na scholastický přežitek...